Nejstarší pozůstatky psa podobného mexickému naháči byly archeology datovány do doby před 3500 lety – proto se hovoří o mimořádně starém plemeni.

Zajímavé je, že podle moderních DNA analýz jsou xolové příbuzní euroasijským psům. To by znamenalo, že lidé kolonizující Ameriky si jejich předky přivedli s sebou a nedomestikovali místní psovité šelmy, jak se někdy soudilo.

Aztékové si těchto psů mimořádně považovali, jak ostatně napovídá už jejich název. Podle mytologie měli být společníky boha Xolotla, který je stvořil ze stejné "Kosti života", jako lidi. Xolové pak byli dáni lidem jako dar, aby se o ně lidé starali a dali jim přístřeší a na oplátku pak tito psi měli doprovázet lidské duše při nebezpečné cestě do zásvětí. Pověsti o xolech neměli jen Aztékové, ale i Mayové, Toltékové a další jihoamerické kultury.

Pes jako kulturní poklad

Mexický naháč má poměrně širokou škálu variant velikosti – od 4 do 25 kg. Malé varianty mají kohoutkovou výšku do 35 cm, velké až 60 cm. Tělo je rostlé podobně jako silnější chrti Starého světa – urostlé, dobře stavěné ale přitom hbité. Zajímavé je, že absence srsti naháčů není výsledek cíleného chovu, ale jde o genetickou mutaci starou tisíce let. Výraz psa je díky ní poněkud ponurý, vážný – a nepřekvapí tak jejich zvláštní role v jihoamerických mytologiích.

V jižní Americe je plemeno dodnes oblíbené a je ctěno jako jeden z kulturních pokladů Mexika. Jinde ve světě je ale poměrně vzácné. Přitom jde o inteligentní, mírné psy vhodné i do rodin s dětmi. Dospělí psi jsou navíc prý velmi tiší.

Výchova psa je prý ovšem poněkud náročnější a přitom se už od štěněte nesmí zanedbat, jinak je pes špatně ovladatelný. Štěňata jsou – oproti klidným dospělým psům – vyhlášena svým divokým temperamentem a tak je pořízení xola pro případného chovatele trochu výzva.

Při péči o zdraví psa si pak vyžaduje o něco větší pozornost jeho holá pokožka, která se musí dobře ošetřovat. Díky přirozenému vzniku plemene bez velkých chovatelských zásahů jsou ale psi vyhlášení svým dobrým zdravím a dlouhověkostí.

Odměnou za veškerou péči je ale společník, který je věrný – podle starých Aztéků – až za hrob. I tady na zemi si ale spokojený xolo nade vše cení svých lidí. Je vlastně škoda, že tohle pozoruhodné plemeno není rozšířenější. Žádný div, že jej Mexičané považují za svůj národní poklad.