Uvádí se, že předci dnešních podhalaňských ovčáků se v regionu objevili už v 5. století, to je ale velmi špatně prokazatelný údaj. Je faktem, že velcí, bílí, pastevečtí psi – pocházející patrně ze středověkých mastifů – se v širší oblasti objevovali už hluboko v minulosti. Společné příbuzenství nejspíše tak či onak pojí jak podhalaňské ovčáky, tak slovenské čuvače či maďarské plemeno kuvaszů. U kuvasze se ostatně uvažuje, že by mohl být přímým předkem podhalaňského ovčáka.

Plemeno, jak jej známe dnes, se nejspíše zformovalo v 17. století. Tehdy se ve spise Oeconomia ruralis et domestica objevuje zmínka o velkých pasteveckých psech v oblasti Podhalí, kteří slouží i jako hlídači proti zlodějům a obránci proti vlkům, přičemž je pro ně typická zářivě bílá srst.

Před druhou světovou válkou pak začal růst zájem o tyto psy, vznikaly první odborné publikace, pořádala se dokonce první výstava (1937). Zmíněné publikace zaznamenávají několik zajímavých skutečností: hovoří o výše naznačené příbuznosti s maďarským kuvaszem a také o tom, že je zvykem čas od času vyměňovat štěňata na polské a slovenské straně hranice, čímž se udržuje plemeno zdravé.

Nejvíce pro toto plemeno udělal asi nadšenec Mauryc Trybulsky, který sestavil první standard rasy a který měl velkou chovnou stanici psů. Ostatně, před válkou byla rozšířená pověra, že tito psi mimo horské prostředí chřadnou a neprospívají, teprve Mauryc Trybulsky je přivedl i dále do Polska. Sám Trybulsky hrdinně padl při varšavském povstání, jeho chovatelského odkazu se ale po válce chopili jiní.

Od pastevců k pohraničníkům

Paradoxně zřízení Tatranského národního parku v roce 1954 vedlo takřka k zániku tradičního pastevectví a úpadku do té doby kvetoucího plemene. To se na přelomu 50. a 60. let dostalo do ohrožení zánikem, tehdy se mu ale již začali věnovat odborníci pod záštitou mezinárodní asociace FCI.

Podhalaňský ovčák se tak začal jako sympatický pes – společník šířit pomalu Polskem a Evropou, v 80. letech se dostal za oceán. Dnes ho tak můžete vzácně najít i jako služebního psa kanadských i amerických pohraničníků.

Je to velký pes měřící 65–70 cm a vážící 45– 70 kg. Má mohutnou, obdélnou stavbu těla. Celé jeho vzezření vyzařuje sílu a vytrvalost. Má velkou hlavu se svěšenýma ušima a nápadně silnými čelistmi. Nejtypičtějším znakem je jeho sněhově bílá srst, která má být jednobarevná – čistokrevný standard nedovoluje ani krémové znaky. Srst je mohutná, dvojitá, dokonale chránící před tvrdým horským podnebím.

Povahou nezapře svůj pastevecký původ – je to pes statečný, nezávislý, klidný a sebevědomý. Má silně vyvinuté ochranářské pudy, a tak se nebojí kdykoliv hájit svou rodinu, které je dokonale věrný. Má také velmi dobrý vztah k dětem, proto je oblíbeným společníkem v rodinách, které mu mohou dopřát dostatečný prostor.

Náročný je samozřejmě nejen na prostor, panelákový psík to není, ale i na pohyb – i v tom se pozná jeho krev horala. Snad jen s jinými psy vychází hůře a jako individualista není moc zvyklý spolupracovat.

Jestliže slovenský čuvač je bílou perlou zdobící hory slovenské, pak pro ty polské to pro podhalaňského ovčáka platí dvojnásob. I když se s ním dnes setkáte spíše někde mimo tradiční pastviny, stejně si kus hor pořád nese v srdci – a umí se svou vitalitou a radostí ze života o toho svěžího, horského ducha podělit.