Poletušky jsou v podstatě stromoví hlodavci, kteří jsou schopni při pohybu mezi kmeny využít blány mezi předními a zadními končetinami. Nelétají, ale plachtí, a jsou tak schopni překonat větší vzdálenosti, než pouhým veverčím skákáním. 

Budeme-li hovořit o severoamerických poletuškách, pak se bavíme o rodu Glaucomys, který se skládá ze dvou velmi podobných druhů: poletuška severní a poletuška jižní (asapan). Ta severní je o něco větší, může měřit 25-37 cm, zatímco její jižní sestřenice jen 21-26 cm. Zbarvením i způsobem života jsou si velmi podobné, navíc se nedávno ukázalo, že mezi těmito dvěma druhy dochází k hybridizaci.

Poletušky nejsou moc obratné při chůzi, za to svými plachtícími schopnostmi nepřestávají udivovat. Přesně dokážou vyměřit vzdálenost, do které se chtějí dostat a pak sofistikovaným úvodním skokem naberou správné klesání, obvykle 30 až 40 procent. Jsou schopné i velmi dobře manévrovat a například zahnout až o 90 stupňů v případě překážky. Jižní poletušky jsou o něco lepší a obratnější v plachtění.

Poletušky jsou noční tvorové, ve volné přírodě žijí v neustálém strachu z dravců. Živí se ovocem, ořechy, drobným hmyzem – zkrátka tím, co bychom čekali od veverky. I skrýše a obydlí mají podobné jako jejich nelétaví příbuzní.

Mazlivá veverka

Poletušky jsou stále populárnějšími mazlíčky, obzvlášť v USA. Snad pro svou roztomilost a jistou exotičnost co do způsobu pohybu se těší stále větší oblibě. Přitom ani zdaleka nejde o mazlíčka nenáročného. Poletuška je domestikovatelná a v zajetí se dobře rozmnožuje, zasloužila by si ale, aby nebyla chována jako obyčejný křeček (ehm, nic proti křečkům).

Když je chována od mláděte, vypěstuje si na svého člověka mimořádnou náklonnost, až závislost. Když jí pak neposkytujeme dostatek pozornosti, může tím psychicky velmi strádat. Na druhou stranu, patří mezi ty hlodavce, kteří se můžou naučit být skutečně přátelští a mazliví a dávat najevo svou náklonnost.

Náročné může být respektovat to, že jde o nočního tvora. Jistě, v zajetí může reagovat na denní lidské aktivity, opět je to ale proti její přirozenosti. Klec na takovou poletušku nesmí mít moc široké mezery mezi mřížemi, protože tito tvorové se dokážou protáhnout neuvěřitelně úzkými otvory. Pohyb je pro poletušku velmi důležitý, klec by měla být vysoká, aby v ní mohla šplhat.

Při dostatku péče a pohybu ale dokážou být poletušky velmi zábavnými společníky. V bytě šplhají na závěsy a skokem z nich plachtí dolů. Mazlí se a umí i hrát na honěnou. Některé se naučí spát například v rukávu či kapse kabátu, a tak je možné je brát i ven na celý den. Angličtina pro hlodavce a podobné tvory užívá sousloví "kapesní mazlíček". V případě poletušky to platí dvojnásob.

Poletuška je příkladem takového neobvyklého mazlíčka, který může s člověkem žít a nebude strádat po svém přirozeném, divokém prostředí. Dvojnásob tu ovšem platí, že dostatek pozornosti a péče je základ všeho. Nebylo by fér poutat tvora, který chce "létat" za mřížemi nezájmu a psychického strádání.