Tradice říká, že poitevini se ve Francii ustanovili jako jedno z plemen na dvoře Ludvíka Francouzského, následníka trůnu, v roce 1692. Tehdy princ, zvaný Velký Dauphin, který mimochodem na trůn nikdy neusedl, dostal darem 12 honicích psů z Anglie. Část potomků těchto psů se dostala k markýzi Francoisovi de Larrye, který měl křížením s místními ohaři vyšlechtit tříbarevného, atletické psa, který se mohl cvičit na lov vlků. Markýz žil v regionu Poitou, který poitevinovi zůstal přítomen ve jménu.

Je ale otázka, jak moc se tehdejší poitevini podobali těm dnešním. I když je poitevin skvělý při práci ve smečce, přeci jen se zdá být poměrně malým na lov vlků. Jak ale zjistíme, plemeno bylo tolikrát obnovováno, že je dost dobře možné, že z původních poitevinů 18. století zůstalo jen jméno.

Několikrát málem vyhynuli

Dramatické dějiny plemene zrcadlí historii Francie. Jelikož šlo o psy oblíbené u šlechticů, francouzská revoluce a jakobínský teror chov poitevinů úplně rozvrátily. Sám potomek zakladatele plemene, tehdejší markýz de Larrye, skončil pod gilotinou. Na počátku 19. století si ale dva bratři z Poitou dali za cíl kdysi tak oblíbené psy vzkřísit. Podařilo se jim sehnat zbývající jedince plemene, není ale jasné, s čím je dále křížili. V roce 1842 pak pes málem vymřel znovu, neboť takřka všichni zástupci poitevinů pomřeli při epidemii vztekliny.

Opět se podařilo plemeno zachránit, tentokrát pomocí cíleného křížení s anglickými foxhoundy. Tehdejší dokumenty říkají, že po třech generacích už byl vliv foxhoundů na vzhled poitevinů takřka neznatelný, ale je otázka, nakolik je to pravda. Další otřes totiž přinesly obě světové války, kdy se po roce 1945 opět muselo přistoupit k přikřížení anglických foxhoundů.

Poitevini se dodnes ve Francii používají k lovu, nikoliv už ale na vlky, ale na černou a vysokou zvěř. V posledních letech si ovšem našli cestu i do domácností jako psi společenští a rodinní.

Jak jsme naznačili na začátku, navzdory dlouhé historii jde pořád o poměrně málo početné plemeno. V České republice se podle dostupných údajů první chovný pár poitevinů objevil až v roce 2014 a jde u nás o zcela ojedinělý chov.

Inteligentní, učenlivé plemeno

Poitevin je dobře stavěný, atletický pes s některými znaky připomínajícími chrty. Psi dorůstají ideální kohoutkové výšky 62–72 cm (feny 60–70 cm) při hmotnosti 25–30 kg. Na chrty a honicí psy obecně odkazuje plochá, lehce ustupující lebka s dlouhým čumákem, stejně jako poměrně úzký, ale dobře osvalený, krk a hruď. Přeci jen se ale o chrta nejedná, jak prozrazuje svalnatější střední část těla a pevné, silné nohy. Mají krátkou srst, která tradičně bývá tříbarevná – bílá a oranžová s černými skvrnami či „sedlem“, objevuje se ale i dvoubarevná kombinace oranžové a bílé. Ve Francii se traduje, že všechna tříbarevná plemena honičů mají poitevina mezi svými předky.

Poitevin byl vždy ceněn pro svou rychlost, výdrž a stopařské schopnosti, šlechtici prý oceňovali i „melodický štěkot“ při lovu. Po staletí se cvičil lovu ve smečce, přičemž se uvádělo, že smečka je schopna vyvinout rychlost až 56 km/h.

Patří mezi inteligentní plemena, která se dobře učí. Milovníci a chovatelé poitevina, kteří jej mají i jako domácího společníka říkají, že při dobré a důsledné socializaci je to skvělý rodinný pes, který si dobře rozumí s dětmi a svému člověku je naprosto věrný. Dají se najít i názory, že mimo smečku se poitevin necítí dobře a pro individuální chov se moc nehodí. Je ale možné, že toto vychází spíše z tradičního loveckého výcviku a moderní zájem o plemeno v roli psa společenského a rodinného toto staré schéma boří.

Důslednost ve výcviku by pak měla provázet i aktivita ve společném životě. Jak jsme řekli, poitevin je pes obdařený od přírody značným temperamentem a odolností, je proto nejvhodnější pro aktivní a sportovně založené lidi. V našich končinách zůstává poitevin mimořádně vzácným psem pro skutečné nadšence. Je ale pravda, že spojení ušlechtilého původu, půvabného vzhledu a aktivní povahy mu dává jistý potenciál k rostoucímu zájmu chovatelů.