Tradice říká, že první zmínky o psech tohoto typu pochází už z 16. století. Smečku těchto psů měl mít král František I. Francouzský. Jeho vnuk Karel IX. pak ve své knize z roku 1570 zmiňuje hrubosrsté, pšeničně zbarvené psy, kteří dokáží lovit vlky a další velká zvířata. Má se za to, že by mohlo jít o předky dnešního bretaňského honiče.

Moderní dějiny ale k těmto loveckým psům nebyly příliš laskavé. Po vyhubení vlků v 19. století zájem o jejich chov klesal. Poslední z nich pak byli kříženi s plemenem vendéenského briqueta, čímž vznikli trochu menší honící psi – první skuteční plaví bretaňští honiči. Nezískali si ale příliš na popularitě, a tak francouzští psí nadšenci zakládají v roce 1949 chovatelský klub, který si klade za cíl takřka vyhynulé plemeno zachránit. To se podařilo, ačkoliv při tom možná docházelo ke kontroverznímu, a ne zcela vyjasněnému křížení s taktéž ohroženým plemenem plavého bretaňského baseta.

Mimo Francii se chovají jen výjimečně

Od 80. let se považují stavy bretaňského honiče za stabilizované, ačkoliv jde stále o poměrně málopočetné plemeno. Ve Francii se stále užívá k lovu, obzvlášť při honech na kance jde o velmi oblíbené psy. Stejně tak ale mají tito honiči pověst výborných rodinných psů. Mimo Francii se s nimi setkáváme jen minimálně, většinou s puncem neobvyklého a exotického plemene. V České republice se v podstatě nevyskytuje.

Jsou to středně velcí psi, kteří by podle standardu měli ideálně dorůstat 48–56 cm při hmotnosti 18–22 kg. Tělo mají dobře osvalené, zároveň si zachovávají lehkou a pružnou konstituci. Vzhledem se podobají řadě jiných loveckých plemen, jejich hlava nese velké svěšené uši a výrazný, poměrně široký čenich. Srst mají charakteristicky hrubou a tvrdou, v krátkém porostu pokrývá celé tělo. Standard přímo stanovuje, že nesmí vytvářet výrazný vous ve tváři, jelikož by se pes příliš podobal bretaňskému basetu (který má ovšem kratší nohy). Srst bývá zbarvena žlutohnědě, od pšeničné po načervenalou.

Chovatelé těchto psů je mají v oblibě hlavně pro jejich veselou a inteligentní povahu. Lovecké pudy mají výborně vyvinuté, zároveň jsou ale i dobrými hlídači. Ke svému pánu či rodině jsou naprosto loajální a užívají si jejich přítomnost. Špatně sice snáší jiná zvířata, jinak ale mají spíše klidnou povahu.

Díky svému loveckému původu jsou to i dobří psí sportovci a vhodní mazlíčci pro aktivní lidi. Plavý bretaňský honič patří mezi psy, kteří mají dobré předpoklady pro to být populárními společníky – rozumná velikost a veselá, aktivní povaha. Jejich malé počty ale doposud brání tomu, aby se stali známějšími.