Přímým předkem těchto psů je dnes vymřelé plemeno zvané Grand Fauve de Bretagne. Šlo o ohaře pocházející z Bretaně, jejichž minulost lze vystupovat až do 16. století. Mívali prý ostrou a těžko kontrolovatelnou povahu, pro kterou byli na jednu stranu ceněni jako skvělí lovci vlků a kanců, zároveň ale nebyli příliš populární.

Zároveň byli ovšem součástí třeba i královského psince Karla IX. v roce 1570. Když ale s moderní dobou vlci z Francie úplně zmizeli, začali se ztrácet i tito jinak špatně použitelní psi. Když pak francouzští chovatelé mapovali tradiční plemena, museli v roce 1873 zkonstatovat, že tento pes je na pokraji vyhynutí a již ho jako čistokrevné plemeno asi nepůjde zachránit.

Šampioni v lovu králíků

Vznikl ale chovatelský program, kdy se psi zkřížili s řadou dalších ušlechtilých plemen, díky čemuž vznikl menší, mírnější a přátelštější plavý bretaňský baset. Spolu s ním se z bretaňského griffona navíc zrodil i dlouhonohý plavý bretaňský honič.

Někdy se uvádí, že plemeno za války málem vyhynulo a muselo být později obnovováno pomocí drsnosrstých jezevčíků. Francouzské chovatelské kluby se ale této informaci brání s tím, že je to omyl a že počty psů nikdy nedosáhly tak nízké hladiny, aby bylo potřeba plemeno „ředit“.

Bretaňský baset byl využíván – a dodnes ještě v menší míře je – jako lovec králíků a pernaté zvěře. Ve Francii se dokonce pořádá turnaj v lovu králíků, kde bretaňští baseti patří mezi šampiony. Většina jedinců v evropských zemích je ale dnes hlavně psími společníky. Některé zdroje uvádějí, že v Česku se momentálně nechovají, přesto se dají najít inzeráty, kdy se čas od času nějaký plavý bretaňský baset objeví v nabídce i u nás.

Veselí a hraví

Základní rys vzhledu je obsažený ve slově „baset“ – je to krátkonohý pes s dlouhým tělem. Obvykle se výška pohybuje mezi 32 a 38 cm při hmotnosti 16–18 kg. Protáhlá hlava s výrazným čenichem a velkýma ušima nezapře loveckého psa. Celé tělo je poměrně dobře osvalené, a ač je nízkého vzrůstu, má v sobě hodně síly a vytrvalosti.

Srst bretaňského baseta je krátká a velmi tvrdá, což je možná důvod, proč se rozšířila mylná informace o tom, že v sobě mají výrazně zastoupenou krev drsnosrstého jezevčíka. Většina psů má jednolité béžové („žemlové“) zbarvení, vzácněji se objevují i černé či bílé znaky. Ty sice nejsou uznávány plemenným standardem, v populaci loveckých psů, kteří nejsou chováni za účelem výstav, se ale stále drží.

Jak jsme uvedli na začátku, vyznačují se bretaňští baseti veselou a aktivní povahou. V tom velmi kontrastují s pověstí nesnášenlivých psů, jakou měli jejich předci griffoni. Zároveň jsou silní, vytrvalí a velmi odolní. Dobře zvládají nepřízeň počasí a špatný terén, stejně jako umí spolupracovat s dalšími psy – to vše jako dědictví jejich loveckého zaměření.

Přitom při dobrém výcviku netrpí agresivitou či tvrdohlavostí, takže jsou skvělými společníky i rodinnými psy. Což je ještě podtrženo tím, že obecně mívají rádi děti. Své rodině jsou oddaní a dobře hlídají ji i její majetek. Snad jediným hendikepem je silný lovecký pud, takže si jen špatně zvykají na jiná zvířata kolem sebe, pokud s nimi není seznámený už ve štěněcím věku.

Je ovšem pravda, že to není pes pro nezkušené chovatele. Výše řečené vlastnosti se rozvinou při správné péči a pevném výcviku a výchově. Pes potřebuje dobré vedení, stejně jako dostatek fyzické aktivity. Zanedbaný bretaňský baset bez výcviku se může stát svéhlavým a nakonec i agresivní. Což je ovšem nebezpečí, které hrozí u většiny opomíjených psů.

Plavý bretaňsky baset je tak psem vhodným pro všechny chovatele, kterým vyhovují psí lovci a honiči – tedy takovým, kteří jsou svému mazlíčkovi připraveni poskytnout dostatek aktivity, životní prostor zahrnující venkovní pozemek a odpovídající pohyb. To, že u nás nekonkurují některým jiným plemenům podobného typu, je dáno nakonec jen jejich malým rozšířením.