Uvádí se, že plemeno bylo vyšlechtěno v 17. století, víme ale, že Laponci měli nějaké psy velmi podobné lapinkoiře již dávno předtím. Laponci, známí také jako Sámové, jsou domorodými obyvateli arktických oblastí Skandinávie, kde jim tento pes byl vítaným hlídačem nejen majetku, ale hlavně sobích stád. Ostatně, zatímco jinde v Evropě se z laponského psa stal mazlíček a společenský pes, na arktickém severu dodnes plně pracují u sobích stád, tak jako dávno v minulosti.

Typově patří mezi špice, dnešní podoba je patrně důsledkem křížení ovčáckých psů právě se severskými špici. Oficiálně uznána byla lapinkoira v roce 1920, standard byl sepsán až v roce 1945. Dnes je rozšířený hlavně na severu Ruska, Finska a Švédska, i v Česku ale najdeme pár chovných stanic.

Jak jsme řekli, lapinkoira patří mezi špice, čemuž odpovídá i její vzezření. Jde o středně velkého psa, o váze maximálně 22 kg a kohoutkové výšce do 50 cm. Tělo má silné, pevně stavěné, s typickou hlavou špice, která se vyznačuje elegantním čumákem a inteligentním výrazem. Ten doplňují trojúhelníkové, postavené uši, které mají mezi psy nebývalou hybnost.

Nejcharakterističtějším znakem laponského psa je ale jeho mohutná srst. V podstatě má kožichy dva - spodní, jemný, který zahřívá a těžký vnější, který kryje a izoluje celé tělo. Tato dlouhá srst je v podstatě nepromokavá a dává lapinkoiře obrovskou odolnost vůči chladu a vlhku. Pes je bohatě osrstěný i na krku a kolem uší, hlavně samcům tak vzniká efektní hříva ne nepodobná lví. Barvu mohou mít v podstatě jakoukoliv, nikdy ale není jednobarevný.

Temperamentní a přátelský psík

Sámové si na tomto psovi nesmírně cenili jeho klidné povahy a snášenlivosti, díky které bez problému vycházeli s jinými psi ve smečce a i s jinými zvířaty. Tuto vlastnost si drží dodnes a nemá prakticky žádné lovecké pudy, je tedy dobrým společníkem k ostatním zvířatům. Jako hlídač prý umí hodně štěkat, ale vzhledem ke své přátelské povaze se bohužel nechá od cizího snadno uklidnit. Lapinkoira je velmi loajální ke své rodině a přátelská k dětem, byť preferuje klid. Typická je také velkou zvědavostí.

Laponský pes je ideálním společníkem pro aktivního člověka. Potřebuje hodně pohybu a energie má na rozdávání. Užívá si psí sporty, dá se vycvičit i pro tah ve psím spřežení. Zajímavé je, že u tohoto plemene jsou samice znatelně temperamentnější než samci, což u psů obvykle bývá naopak. Díky svému kožichu perfektně zvládá chlad a tak miluje řádění ve sněhu. Finský zákon na ochranu zvířat dokonce stanovuje, že psi nesmí přes zimu nocovat venku – se dvěma výjimkami: Lapinkoira a lapinporokoira (další z laponských psů).

Lapinkoira je zkrátka pejsek z mrazivého severu, který dnes jako mazlíček ale naplno zahřívá srdce i domovy svých lidí.