Nejstarší historie plemene se sleduje pomocí umění. Někteří autoři se domnívají, že předky papillonů lze poznat už na středověkých malbách ve 13. století. Jiní badatelé mají za to, že nejstarší jasný výskyt je na obrazech slavného renesančního umělce Tiziana v 16. století. Je každopádně jisté, že předci dnešních papillonů se objevovali ve šlechtickém prostředí po staletí. Původní kolébkou plemene je pravděpodobně Itálie. Dnes se ovšem označují za plemeno francouzské, někdy francouzsko-belgické.

Je to proto, že obliba dávných malých španělů se už v renesanci rozšířila i do Francie. A to nejen mezi šlechtu, ale i do nejvyšších pater – pejsek byl po dlouhou dobu pevně spjatý s královským dvorem. Ostatně na jednom z rodinných portrétů Krále Slunce Ludvíka XIV. je pes, který je v podstatě identický k dnešním papillonům (respektive jejich „můří“ variantě, jak se dozvíme dále). Ostrý zlom ale znamenala francouzská revoluce, která „aristokratickým“ psům nepřála a toto plemeno takřka vymírá. Dokonce se traduje – spíše ale nepravdivý – příběh, že Marie Antoinetta po cestě ke gilotině jednoho takového pejska svírala pevně v náručí.

Až na konci 19. století si psí nadšenci ve Francii a v Belgii uvědomili, jaké že kulturní dědictví tento pejsek představuje. Z roztroušených chovů domácích i zahraničních se jim podařilo započít chov cílený a podle moderních zásad šlechtění čistokrevných psů, udržování standardu a podobně.

Motýl nebo můra

Současná podoba malého kontinentálního španěla je tak výsledek až této moderní obnovy. Ikonická „motýlí“ podoba sice po roce 1700 okrajově existovala, tou hlavní se ale pro svou popularitu stala právě až s moderním chovem. Stejně tak označení „motýlek“ je tedy moderní, v předchozích staletích se neobjevuje. Starší formy, spojené s barokními a renesančními dvory, neměly tak typicky vztyčené uši – naopak je nosily výhradně svěšené. Zpětně se tedy v kontrastu k papillon – motýlku, nazývají phaléne – můra.

Srst na hlavě u plemene papillon vytváří typickou "motýlí" siluetu. | zdroj: Pixabay

Je to vzrůstem drobný pes, má lehkou a harmonickou stavbu těla, ovšem vůbec nepůsobí slabě. Dorůstá asi 25 cm při hmotnosti do 4,5 kg. Z profilu vynikne jeho poměrně krátký a špičatý čenich. Nejtypičtějším rysem je ovšem kombinace velkých vztyčených uší a specifického růstu dlouhé srsti – právě ta dala psovi jméno papillon, neboť tvář ze všeho nejvíc připomíná siluetu motýla. Zopakujme ještě, že existuje i varianta se svěšenýma ušima zvaná phalén.

Srst má tedy na obličeji a horní části lebky krátkou, zároveň je dlouhá na boltcích a tvářích. K tomu patří i dlouhá srst na krku, která vytváří límec, středně dlouhá na zbytku těla a opět delší „kalhoty“ na zadních končetinách. Chlup je jemný, skoro až hedvábný. Standard plemene povoluje všechny barvy jako kresby na bílém podkladu, za ideál je považována výrazná bílá část na čele, která opticky rozděluje levou a pravou polovinu hlavy.

Veselý aristokrat

Oblíbenost papillonů jako společníků plyne hlavně z jejich povahy. Milovníci plemene říkají, že když pes kráčí, nese se sice vznešeně a aristokraticky, rychle se ale projeví jeho pravá nátura. Ta je veselá, přátelská, velmi hravá a zvědavá. Je to pes, ze kterého podle majitelů přímo sálá radost ze života.

Mnoho majitelů má také zkušenost, že se u papillonů setkali se skutečnou empatií společníka, který jako by poznal, když jeho člověk potřebuje rozveselit či potěšit. Jsou to velmi dobří rodinní psi, kteří milují i dětské hry – jen u příliš malých dětí mohou špatně snášet nechtěné hrubé zacházení. Je to také pes vhodný pro aktivní lidi, protože má moc rád pohyb.

Papillonu zkrátka není co vytknout. Nezapomínejme, že máme co dělat s plemenem, které je skutečně profesionálním společníkem po stovky let. Ano, snad jen srst potřebuje trochu více péče, není to ale velký závazek. Odměnou za vynaloženou pozornost a péči je skutečný psí kamarád, který si ze šlechtických paláců přinesl přátelskost a hravost, nafoukanost a odtažitost ovšem nepodědil. A navíc, kdo by nechtěl mít doma psího motýla?