Angličané by řekli, že jde o německou variantu teriéra (a opravdu se někdy označení monkey terrier objevuje). Plemeno je svým vzrůstem, původním zaměřením a soudobou historií skutečně britským teriérům podobné. Příbuzný s nimi ale opičí pinč není, vyvíjel se svébytně na domácím, německém základě a není mezi teriéry řazen. Postupně se také stal základem pro šlechtění dalších plemen: bruselského grifonka a tzv. knírače malého.

Udává se, že plemeno opičího pinče bylo asi vyšlechtěno už v 17. století na základě poptávky po lovcích malých škůdců, především krys a potkanů v domácnostech a myší a hrabošů v zahradách. Tito původní pinčové ale byli o něco větší a jinak zbarvení, dnešní podoba je dána až šlechtěním započatým v 19. století. Tehdy již ale nešlo o to získat co nejlepšího myšilova, ale přizpůsobit plemeno estetickým požadavkům na plemeno společenské a výstavní.

Od 19. století se tedy opičí pinč začíná objevovat stále častěji v roli psa společenského. I když je pravda, že města oné doby stále dokázala bohatě využít i jejich schopnosti lovců potkanů. Z přelomu 19. a 20. století ale již známe jejich vyloženě aranžovaná vyobrazení a fotografie a tito pinčové se stále častěji objevují i na psích přehlídkách. V této době také zažívají svoji zlatou éru, kdy byl zájem o ně na vrcholu. Jako samostatné plemeno pak byli registrováni v roce 1896. Dnes sice nepatří mezi největší hvězdy mezi malými psy, přesto mají velkou a pevnou základnu fanoušků a chovatelů.

Opička se lví hřívou

Velikostí je to malý pes s lehkou stavbou těla. Dorůstá výšky 25–30 cm při hmotnosti 4–6 kg. Tělo je souměrné, nepůsobí slabě ani podsaditě. Jméno tomuto plemeni patrně dal jeho obličej, který může připomínat tvář malých, pralesních opic. To je asi dáno kulatým profilem hlavy, dopředu posazenýma očima a charakteristickým tvarem čumáku a úst.

Mají hrubou, zvlněnou srst bez podsady. Na hlavě a za hlavou bývá delší a rozcuchanější, proto psovi vytváří menší hřívu. Také v obličeji srst obvykle formuje typické vousy a kníry. Výše zmíněný belgický grifonek ostatně tento svůj charakteristický kníratý rys zdědil právě po opičím pinči.

Jako společenské plemeno si nezískali oblibu jen pro svou praktickou velikost a zajímavý vzhled. Podstatná je hlavně povaha. Jsou to totiž velmi aktivní, hraví a přátelští psi. Umí v sobě kombinovat zvláštní zvědavost a tvrdohlavost, neopouští je ale obvykle dobrosrdečný charakter a nebývají agresivní. Své rodině ovšem bývá oddaný natolik, že je schopný se dostat i do role hlídače bránícího majetek a své lidi. Zkušenosti chovatelů udávají, že děti má v podstatě rád, pro svůj menší vzrůst a lehkou stavbu ale může s těmi menšími lehko dojít k úhoně. U vyloženě malých dětí se navíc může chovat teritoriálně třeba při braní oblíbené hračky.

Je to vlastně výborný pes pro byt a městský život. Celoroční pobyt venku by mu asi nedělal dobře, také nevyžaduje mnoho pohybu. Není to ale lenoch, a pokud je jeho člověk zvyklý na dlouhou, intenzivní chůzi, rád se tomu přizpůsobí. Nebrání tak ani společnému aktivnímu životnímu stylu. Jen patří mezi ty psy, kteří by neměli příliš podléhat nudě. Také se nesmí podcenit jeho výcvik a výchova, jinak převáží tvrdohlavost. Pro člověka, který je ale ochotný se svému psovi trochu věnovat – a zároveň nemá velký dům se zahradou – tak může být velmi dobrá volba.