Název plemene se do češtiny někdy překládá jako „norský ptačí pes“. Přesnější by ale pes „papuchalkový“ – lunde je totiž slovo označující papuchalka. Tito roztomilí ptáci byli po staletí důležitou kořistí lovu, potřebnou pro přežití na malých norských ostrovech. Lundehund byl skutečně šlechtěn k tomu, aby pomáhal lovit papuchalky, a dokonce i nosit z hnízd jejich vejce. Papuchalkové přitom žijí na špatně přístupných místech útesů a pobřežních jeskyní, lundehund proto musel zvládat výborně šplhání a pohyb v náročném terénu. K tomu mu pomáhala zvláštnost tohoto plemene – šestý prst.

Na norském pobřeží šlo proto o mimořádně ceněné plemeno. Nejstarší přímé zmínky o lundehundovi pochází asi z 16. století, jeho historie bude ale ještě starší než „jen“ 400 let. Vznikl nejspíše na ostrovech Værøy a Røst na severu země. Lundehund se při tom po staletí vyvíjel bez křížení s jinými plemeny, norští kynologové jej proto považují za mimořádně autenticky dochované staré plemeno. Přispěla k tomu paradoxně i krize, kterou lundehundi prošli v moderní době. Od 19. století se šířily nové metody lovu pomocí sítí, navíc byl přijat zákon danící chov loveckých psů. Kolem roku 1900 se tak uvádí, že se poslední lundehundi chovali už jen v jednom regionu v několika vesnicích.

Posledních patnáct psů

Kolem druhé světové války pak Norsko zasáhl virus psinky, což už tak nízké počty zástupců plemene přivedlo málem k vymření. Epidemie se navíc v 60. letech opakovala. Když započaly snahy o záchranu lundehundů, bylo k dispozici v podstatě už jen asi 15 psů, navíc částečně příbuzných.

Záchranný program v podstatě pokračuje dodnes, pod kuratelou norských asociací a ve spolupráci s genetiky se povoluje opatrné křížení s islandskými ovčáky a plemenem norbotenského špice. Díky tomu dnes populace plemene čítá asi 1500 jedinců, z toho 900 v samotném Norsku. Zajímavostí je, že se s ním můžeme setkat i v Česku, kde existuje dokonce několik chovatelských stanic.

Lundehund je vzhledově typický špic. Spíše menší, dorůstá ideální výšky 35–38 cm (32–35 cm u fen) při hmotnosti kolem sedmi kilogramů (6 kg feny). Tělo má obdélný poměr velikosti, stavěné je lehce a přitom pohyblivě. Špice nezapře ani hlava se špičatým čumákem a většíma stojícíma ušima trojúhelníkového tvaru. Celé tělo kryje krátká, hrubá srst s jemnou podsadou, která dobře izoluje. Ta bývá vždy bílá v kombinaci s jinou barvou – sobolí nebo červenou.

Užitečný šestý prst

Jak jsme již uvedli, lundehund byl šlechtěn k mimořádné pohyblivosti na útesech Norska. To mu dalo do vínku několik zvláštností, kterými mnoho jiných plemen neoplývá. Skoro až symbolem lundehundů se stala jejich šestiprstá noha. Polydaktylie se vyskytuje i u jiných plemen, udává se ale, že jen lundehund má šest prstů na všech čtyřech končetinách. Prst navíc je navíc funkční a psům pomáhal držet i na kluzkých útesech rovnováhu.

Další zajímavostí je větší úhel pohyblivosti kloubů, což lundehundům umožňovalo rovnováhu dále posílit pomocí mnohem širšího rozkročení, než bývá u psů obvyklé. V neposlední řadě pak dovedou pomocí stažení ušní chrupavky uzavřít zvukovody a chránit je tak před vodou.

Loví ptáky na letištích

Lundehundi jsou veselí a dobrosrdeční psi s přizpůsobivou povahou. Chovatelé si pochvalují také jejich schopnosti při výcviku a snadné ovládání při poslouchání povelů. Své lidi má moc rád, a to včetně dětí, nesnáší ale samotu. Říká se, že je to dobrý hlídač domu, což dokazuje jeho hlasitý štěkot. Lundehund je velmi aktivní plemeno, které potřebuje pohyb a exceluje ve psích sportech. Několik skutečných sportovních mistrů se pak zrodilo zkřížením lundehunda s pointerem.

Dnes lundehunda najdeme hlavně v roli rodinných společníků, má stále ale i pracovní využití. Lov ptáků je spíše okrajovou záležitostí udržovanou z tradice, norské úřady ale udržují chov v rámci úřadu pro leteckou kontrolu. Psi mají totiž značný potenciál při kontrole nebezpečných ptáků ohrožujících letadla – nenechávají je na letištních plochách v klidu, navíc dokáží najít i jejich případné pokusy o zahnízdění v chráněném prostoru.

Norský ptačí pes lundehund je plemenem, které by si asi zasloužilo větší pozornost chovatelů. Je to sice pes hlavně pro aktivní lidi, lundehund potřebuje svou porci pohybu. Jako psí společník má ale značný potenciál být milovaným mazlíčkem – jeho nízké počty ovšem stojí větší popularitě v cestě.