Je pravděpodobné, že předci plemene se ve Skandinávii pohybovali už v časech Vikingů. Dnešní skupina špiců zahrnuje psy různých velikostí a vlastností, základ vzhledu ale zůstává stejný. Norský buhund je tak blízce příbuzný dnešnímu islandskému psu a švédskému jämthundu.

Sám buhund je spojený s vesnickým prostředím, jeho název lze nejlépe přeložit jako „pes ze statku“. Šlo o univerzálního pracovního psa, jeho nejčastější činností bylo pastevectví. Dnešní moderní plemeno se začalo formovat v první polovině 20. století, kdy o psa začal být zájem i mezi kynology. Buhund tak byl poprvé na výstavě představen v roce 1920, roku 1939 vznikl první chovatelský klub řídící se standardem plemene.

Norský buhund je středně velký pes, dorůstá asi 45 cm při 25 kg. Stavba těla je spíše lehčí, stejně jako typické špicí hlavy s trojúhelníkovýma ušima a dlouhým čumákem. Buhund v sobě nemá ve svém vzhledu nic těžkopádného ani podsaditého, je to ale odolné, houževnaté plemeno. To se nejvíce pozná na jeho husté, dvouvrstvé srsti, která je sice krátká (s výjimkou krku) a jemná na dotek, skvěle ale chrání před nepřízní počasí. Vyskytují se ve dvou barevných variantách: černá (která má povolené bílé znaky na hrudi) či „pálená“, která zahrnuje paletu barev od krémové až po hnědou, které ze zad přecházejí od tmavé po světlou.

Pohyb je nutností

Jsou to velmi aktivní, živí a veselí psi, což jsou vlastnosti, pro které se stali oblíbenými společníky. Jsou to ovšem mazlíčci pro aktivní lidi, buhundi mají spoustu energie a je těžké je unavit. Každodenní pohyb a cvičení je pro ně nutností. Veselá stránka jejich povahy je ale v Norsku vyhlášená a buhundi jsou bráni jako jedno z ideálních rodinných psů, velmi vhodných i k dětem.

Se svými lidmi navazují silné pouto a rodině jsou dokonale oddaní jak jako společníci, tak jako hlídači. Jsou také velmi inteligentní a rádi se učí, při příliš volném výcviku ale mohou začít být poněkud tvrdohlaví. Drobnou nevýhodou plemene je i to, že jsou poměrně dost hluční, a tak se moc nehodí pro chov v husté městské zástavbě.

Norský buhund je mimo Norsko, kde je považován za jedno z národních plemen, velmi vzácný. Není jisté, zda se vůbec v Česku někdy jejich chov objevil, o něco víc jich je snad jen ve Velké Británii a Austrálii. Je to vlastně škoda, neboť jde o psa skvělého pro aktivní rodiny – a naprosto ideálního pro nadšence do sportu. Své fanoušky by si tak jistě našel i u nás.