Už jméno plemene prozrazuje jeho původ: jde o hrabství Norfolk ve východní Anglii. Předpokládá se, že má pravděpodobně poměrně starý původ, nic přesného o něm ale není známo. Jen podle podobnosti a regionu se tak předpokládá, že mezi předky současného norfolského teriéra bude asi cairn teriér a dandie dinmont teriér.

O chovu malých teriérů v hrabství Norfolk se objevují první zprávy na začátku 19. století. Po roce 1880 pak byl ve východní Anglii takový pracovní teriér jako šikovný krysař cíleně šlechtěn. Zajímavostí je, že do vývoje psa možná vstupovali i norfolští Romové, kteří se jako kočovníci v menších anglických městech živili také hubením krys. 

Po dlouhou dobu se ale norfolský teriér úzce pojil se svým bratrancem norwich teriérem. Tito psi vypadají takřka stejně, jen norfolk má uši spadlé, zatímco norwich stojaté. Byli proto považováni za dvě varianty jednoho plemene, obvykle nazývaného právě norwich teriér. Objevovala se ale i jiná jména spojená s tím, že pejsek si už na začátku 20. století získal oblibu jako společenské plemeno. Kupříkladu je s oblibou jako mazlíčky chovali studenti na kolejích univerzity v Cambridge. Ti se tradičně dodnes označují jako Cantab (vlastně zkráceni z „Cambridge“), proto se hovořilo o cantab teriéru. Velký chov byl zase spojen se stájemi na Trumpington Street v Londýně, objevuje se tedy i jméno Trumpington teriér. 

První standard byl sepsán v roce 1932, kde byla právě chovali „klapouchá“ varianta pořád brána jen jako podkategorie norwich teriéra. Jako plnohodnotné, samostatné plemeno byl pak norfolský teriér uznán až v roce 1964, ve Spojených státech dokonce až 1979. 

Malý, ale dobře stavěný

Postavou je to jeden z nejmenších teriérů vůbec, dorůstá jen asi 25 cm při hmotnosti kolem pěti kilogramů. Není to ale žádný věchýtek, naopak je dobře stavěný a osvalený. Poznávacím znamením plemene jsou jeho sklopené trojúhelníkové uši, které jej odlišují od norwich teriéra. Tvář pak svým vzezřením odkazuje na ostatní teriéry, připomeňme pravděpodobné příbuzenství s cairn teriérem.

Typické jsou také krátké nožky, které psíkovi přidávají na roztomilosti. Srst má norfolský teriér středně dlouhou, těsně přiléhající k tělu. Je spíše tvrdší a rovná, výborně chrání před chladem. Nejčastější je béžová pšeničná barva, uznává se ale i hnědočerné či rezavé zbarvení. Plemeno skoro nelíná, proto někdy bývá označováno za takřka hypoalergenní. 

Milý a přátelský pejsek

Jak jsme uvedli, pes byl sice šlechtěn jako pracovní plemeno, velmi brzy si ale získal oblibu coby společník. To není dáno jen jeho prakticky malým vzrůstem, ale hlavně povahou. O teriérech se někdy říká – dodejme, že trochu nefér – že mají sklony k náladovosti, někdy dokonce až k nesnášenlivosti. Norfolští teriéři se ovšem této charakteristice zcela vymykají. Jsou mimořádně přátelští a tolerantní. Nejen že dobře vychází s jinými psy, hlavně ale milují lidi a jejich společnost, obvykle zbožňují i hry s dětmi.

Nejhorší, co může člověk norfolskému teriéru udělat, je držet ho mimo lidskou společnost, není to proto pes pro venkovní chov. Vlastně se láska k lidem může někdy překlápět až do fixace, která se projevuje například separační úzkostí. Snad jen s jinými zvířaty nevychází nejlépe – probouzí v něm jeho zasuté lovecké geny, a tak třeba hlodavčí mazlíčci nejsou před tímto psem v bezpečí. 
 
Norfolský teriér může pro svůj vzrůst působit hlavně roztomile, není to ale žádný palácový psík. Má rád pohyb a fyzickou aktivitu a jeho malé, ale svalnaté tělo dokáže překvapit silou a energií. Jsou dobře známé případy, kdy se odhodlaně a tvrdě pustil do obrany své rodiny před domnělým vetřelcem či hrozbou.

Udává se, že tento pes se dobře přizpůsobuje své rodině. Pokud má ráda sport a výlety, bude aktivním. Pokud bude žít spíše s klidnějším seniorem, neměl by z nedostatku pohybu začít likvidovat byt. Norfolský teriér je zkrátka psíkem, kterého je velmi lehké mít opravdu rád – a který umí lidskou lásku vřele oplácet.