Milovníci plemene rádi říkají, že historie nivernaisského honiče sahá až do 13. století. Realita je ale komplikovanější, jak už to tak ostatně u „starých“ plemen často bývá. Griffoni obecně možná vychází z dávných psů starých Galů, to samo o sobě je ale příliš dávná minulost. Důležitá je tradice „Šedých psů svatého Ludvíka“, což bylo plemeno údajně odvozené od psů chovaných na dvoře francouzského krále Ludvika IX. O dvě staletí později přestali být tito psi v královském prostředí v oblibě, šlechtici z regionu Nivernais ale pokračovali v chovu, který měl přímo na někdejší královské psy navazovat. Právě o těchto šlechtických psech se hovořilo jako o nivernaisských griffonech.

Velká francouzská revoluce ale de facto vedla k jejich vyhubení, zbytky původní „krve“ snad přežívaly v křížencích na farmách v Nivernais. Protože romantismus 19. století přinášel nostalgické ohlížení se po starých časech, i chovatelé psů začali postupně ztráty někdejšího aristokratického plemene želet.

Znovuzrození 

Postupně se tak zrodil chovný program, který v Nivernais pátral po posledních psech, kteří vzhledově odpovídali starým popisům. Ti byli dále křížení s vendéskými honiči, foxhoundy a vydraři, čímž se zhruba na začátku 20. století zrodilo – fanoušci těchto honičů by řekli „znovuzrodilo“ – moderní plemeno. Je ale pravda, že původní psi, kdysi užívání k lovu vlků a kanců, byli pravděpodobně výrazně větší než dnešní honiči. První chovatelský klub vznikl v roce 1925 ve Francii. Pes byl po celé dvacáté století velmi málo početný – u nás se s ním prakticky nesetkáme – udává se ale, že v posledních letech jeho obliba překvapivě rychle roste.

Nivernaisský hrubosrstý honič je středně velký pes, který ideálně dorůstá výšky 55–60 cm. Hlava s velkýma svěšenýma ušima a výrazným čenichem prozradí lovecké plemeno, na těle je zase znát, že je stavěné na výdrž a méně na rychlost. Jelikož plemeno vznikalo v podstatě v moderní době, má trochu nezvykle detailní standard specifikující rozměry ideálního psa.

Nejvýraznější rys tohoto honiče se skrývá v jeho jméně – je to charakteristická hrubá srst. Ta kryje celé tělo v hrubých, trochu drátovitých kudrlinách. Z dobře známých plemen se charakter srsti podobá například hrubosrstým jezevčíkům. Barva se pohybuje na škále od šedé, přes pálenou po nažloutlou, vždy v poněkud žíhané podobě. Končetiny a tvář velmi často bývají světlejší, někdy včetně celé náprsenky.

Aktivní plemeno

Obecně lze říci, že je to atletické plemeno, které miluje pohyb a dobře se cvičí. Asi nejspokojenější nivernaiští honiči se dodnes nachází v řadách loveckých a mysliveckých psů. Má ale velmi příjemnou povahu vůči svým lidem – ačkoliv si drží odstup od cizích – pro kterou je tento pes i dobrým rodinným společníkem. Snad jen s malými dětmi může mít problém, na druhou stranu je také dobrý hlídač domu. Říká se, že existují značné individuální rysy, kupříkladu se u některých jedinců objevuje tvrdohlavost při výcviku, u jiných zase tendence k velmi hlasitému štěkání, která jiným zástupcům plemene chybí.

Nivernaisský honič je pes vhodný k domu s možností volného pohybu venku, potřebuje také aktivní chovatele. Výcvik musí být u tohoto psa důsledný, vzhledem k jeho malé početnosti je ale nepravděpodobné, že by si jej pořídil naprostý začátečník. Dodejme ale, že důsledný výcvik je spíš otázka zaměstnání temperamentu a dobré socializace – plemeno není zatížené přehnaně agresivními projevy či dominantním chováním. Nivernaisský honič by byl jistě zajímavý pes i pro chovatele v našich končinách, na výraznější vstup do Česka ale ještě čeká.