Plemeno se oficiálně jmenuje sibiřská lesní kočka, případně moskevská polodlouhosrstá, ale v praxi se používá jen zkrácené označení. Původ plemene lze předpokládat hluboko v minulosti.

Sibiřské kočky jsou považovány za přirozenou variantu kočky domácí, což znamená, že jejich vznik není spojený se selektivním křížením. Nicméně dnes se u plemene přísně sleduje čistokrevnost a registrované standardy. Jde tak říci, že současná sibiřská kočka byla v chovatelských klubech do současné podoby „došlechtěna“.

Některé zdroje uvádějí, že přímí předci se jako plemeno vydělili snad už před několika staletími. V literatuře se ale o těchto kočkách hovoří až v 19. století, kdy si jich všimli první ruští etnografové a překvapivě o nich ve své knize hovoří v roce 1871 také Harrison Weir, britský malíř a milovník koček.

Ve 20. století, hlavně po druhé světové válce, se plemeni začaly věnovat chovatelské kluby, byl popsán standard plemene a založeny plemenné knihy. Právě až od této doby by se dle přísného výkladu mělo hovořit o čistokrevném plemeni, byť prokazatelně existovalo i dříve.

Při představení koček ve světě vznikl trochu chaos, protože v SSSR bylo zvykem, že každý chovatelský klub si vedl svůj specifický standard sibiřské kočky. V 80. letech tak na mezinárodním poli došlo ke zmatkům, kdy různé standardy představovaly kočky lehce, ale zřetelně odlišné, podle různých regionu Ruska.

To vedlo k tomu, že světového uznání asociace FIFe se toto staré a tradiční plemeno dočkalo až v roce 1992. Kočka je mimo Rusko pořád poměrně vzácná, byť v Evropě se rozšiřuje poměrně rychle. Zajímavostí také je, že sibiřskou kočkou se pyšnil například Michail Gorbačov či Dmitrij Medvěděv.

sibiřská kočka | zdroj: Pixabay

Je to poměrně velká kočka, kocouři můžou vážit 6-10 kg. Jejich tělo je silné a dobře stavěné a jsou proslulé svou pohyblivostí, pružností a schopností skákat. Sibiřská kočka má mohutné tlapky i uši a silný, dobře osrstěný ocas. Právě hustá, polodlouhá srst je hlavním znakem tohoto plemene.

Srst je třívrstvá, odpuzuje vodu a skvěle chrání tělo – kočka totiž ke svému jménu nepřišla náhodou. Skutečně je díky svému sibiřskému původu velmi odolná proti chladu i drsnému počasí. Srst samotná může mít v podstatě jakoukoliv barvu a chovatelé rádi soupeří v tom, čí rodová linie nese zajímavější barevnou variantu.

Častější je srst s kresbou, existují ale i kočky jednobarevné. Kuriozitou je, že varianta zbarvení s tzv. odznaky (colorpoint) je v mezinárodní asociaci FIFe chápána jako sesterské, samostatné plemeno zvané „něvská maškaráda“. V samotném Rusku je ovšem brána jen jako varianta kočky sibiřské.

Celý vzhled i barevnost kočky působí jaksi „přirozeným“ dojmem a jde poznat, že to není uměle vytvořené plemeno. Povahou ovšem nejde o nějaké zadumané sibiřské tygry. Naopak, kočky jsou oblíbené pro svou přítulnou a přátelskou povahu.

Jsou hravé, dobře snáší jiné kočky i ostatní zvířata a jsou známé také tím, že ke svým lidem cítí silné pouto a umí to dát najevo. Zároveň z nich prý vyzařuje typická kočičí hrdost, důstojnost a klid. Dalo by se skoro říci, že se v sibiřskými mrazy zformovaném těle velké a silné kočky, skrývá šíré a vřelé srdce. Není tedy žádný div, že obliba těchto koček stále roste a jejich chovatelé jsou jim plně oddáni.