Není asi překvapivé, když řekneme, že štěněcí věk je pro malého pejska obdobím, kdy se učí, co je bezpečné, normální, pozitivní – a co nebezpečné. Na základě těchto zkušeností se formuje jeho osobnost, která jej provází celý život. Ne vždy si ale uvědomujeme, jak těžké, a někdy dokonce nemožné, je pro psa odnaučit se špatné věci, které se v dětství naučil.
To platí dvojnásob o zkušenostech se strachem. Problém je totiž v tom, že psí strach a úzkost se snadno přetaví v agresivitu, pes svíraný úzkostí může nečekaně zaútočit. Odborníci na psí chování proto upozorňují, že chovatelé malých pejsků by měli být na pozoru před projevy strachu a jejich mírou.
Nejčastější příznaky, že zvíře svůj strach neovládá a svírá jej úzkost, je snaha utéct, neschopnost se pohnout, řeč těla (nakrčená, napjatá poloha, stažený ocas a rozšířené oči) a zmiňované agresivní projevy. Vedle toho se může objevovat přehnaná reakce na podněty, frenetická snaha o získání lidské pozornosti, ztuhnutí či dokonce obsesivní čištění srsti. V extrémních případech můžeme u vyděšeného štěněte sledovat skutečnou paniku, kdy nevnímá své okolí a může se pokusit o útěk tak překotně, že se zraní, proskočí oknem a podobně.
Kde je míra?
Problém je v tom, že štěňata prochází obdobím, kdy jsou mimořádně citlivá na situace probouzející strach. To se obvykle pojí se změnami, odchodem od matky a příchodem do nového domova. Tyto strachy a nejistota jsou přirozené a normální. Chovatel by na ně ale měl pozitivně reagovat a vidět, že se zvíře postupně zklidňuje a získává sebejistotu. Právě citlivý přístup lidí je klíčový. Špatná socializace v začátku je něco, co bývá kořenem nezvladatelných fóbií v pozdějším věku.
Někdy může být problém poznat, co jsou ještě normální projevy a kde už raší potenciální problém. Základním měřítkem je asi míra psího strachu a doba, po jakou se ho drží. Pokud vidíme, že se u našeho mazlíčka rozvíjí fóbie a úzkosti, pak je na čase začít se situací aktivně pracovat.
Neexistuje univerzální rada, jak na to. Někdy dokáže chovatel odhalit zdroj strachu a odstranit jej. Jindy je potřeba změnit způsob vzájemné socializace. Vzácně může jít o nemoci psychické i fyzické, které se takto projevují. Možností je mnoho a pro chovatele začátečníka často bývá nejlepší se obrátit na odborníka – ať už veterináře, odborníka na psí chování či zkušenějšího majitele psa.
Zopakujme ale to nejdůležitější: štěněcí strachy nesmíme podcenit a pokud vidíme, že bázlivost mazlíčka nemizí, nejde situaci ignorovat. V dospělosti bychom místo šťastného zvířete mohli mít doma uzlíček nervů, se kterým se velmi špatně pracuje. Některé psychické škody jsou bohužel nevratné.
Vstoupit do diskuze (0)