Jedna z hypotéz říká, že všechny dogy jsou příbuzné předků dnešní tibetské dogy. Je fakt, že většina velkých loveckých psů je si dodnes velmi podobná a například některá vyobrazení lovících psů ze starověké Kréty nápadně německou dogu připomínají. Pro nejstarší dějiny se ale budeme vždy pohybovat na ploše dohadů.

O něco více víme z přelomu středověku a novověku. Do pevninské Evropy se v 15. a 16. století začali masivně dostávat dlouhonozí lovečtí psi, pravděpodobně kříženci anglických mastifů a irských wolfhoundů. Nešlo o ucelené plemeno a jejich vzhled značně kolísal – na tomto základě se ale začala formovat budoucí německá doga.

Málo vlastenecká název

Ve Francii a v německých zemích se na šlechtických dvorech započalo s domácími chovy velkých loveckých psů, do kterých už import z Anglie nezasahoval. Po dlouhou dobu ale Englische Dogge či Englischer Hund zůstávaly jako označení pro velké, molossoidní psy. Těch se začalo užívat k nejnáročnějším lovům na medvědy, kance či jeleny. Zároveň takový věrný pes představoval ideální ochranku aristokrata, a tak se jako Kammerhunde (pokojoví psi) předci dnešních dog usazovali i v domácnostech aristokracie. V modernější době se pak tito velcí psi stávali poměrně vzácnými.

V 19. století ovšem došlo ke zlomu, když se chovu těchto velkých psů začalo věnovat i měšťanstvo napodobující šlechtický životní styl. V roce 1878 pak oficiální komise v Berlině rozhodla, že stále existující označení Englische Dogge neodpovídá „vlasteneckému“ charakteru psa, který se už po staletí zušlechťuje v Německu a byl oficiálně zaveden název Deutsche Dogge – německá doga.

Mimochodem, když se tito psi začali chovat ve Velké Británii, tak byl pro změnu na počátku 20. století problém s jejich přílišnou „německostí“, a zvolil se proto politicky neutrálnější název Great Dane odkazující nesprávně na Dánsko. Pod ním jsou pak německé dogy – jejichž původ lze vystopovat paradoxně do Anglie – známé v anglicky mluvících zemích dodnes.

Dogy skutečně začaly být v 19. století vnímány jako národní plemeno, a proto se jim věnovala náležitá péče. Roku 1880 byl sjednocen standard vzhledu pro výstavy, 1888 vznikl jejich první německý klub. Mezi slavné milovníky dog patřil kancléř Otto von Bismarck, zakladatel moderního Německa, což jen podtrhlo nacionalistický rozměr chovu. Ten už dnes naštěstí neplatí, přesto se tito psí obři stále těší velké oblibě – a to nejen v Německu samotném, ale i ve většině zemí Evropy i ve Spojených státech. Samozřejmě ovšem nejde o masově rozšířeného psa, což je dáno hlavně jeho náročností na prostor i „provoz“.

Skutečný obr

Německou dogu můžeme označit za ikonického psa, skutečný symbol psích obrů. Dorůstají asi 90 cm v kohoutku, při obvyklé hmotnosti od 60 do 90 kg. Mají souměrné tělo, které je sice obrovské, ale není podsadité. Naopak vyniknou jejich dlouhé nohy a atletická stavba. Krok, běh i všechny další pohyby jsou pružné a ne těžkopádné. Při popisu celkového vzezření německých dog se literatura vrací stále k jednomu slovu: aristokratický. Hlava odpovídá velikostí tělu, je ale poměrně úzká, což jen doplňuje to, že pes nepůsobí těžkopádně – k tomu přispívá i dlouhý krk. Typické jsou velké, převislé tváře a svěšené uši.

Standard plemene povoluje pět či šest zbarvení: žlutá, žíhaná, modrá (šedá), černá, skvrnitá a pak kombinace černě skvrnitá (bílé skvrny), žluto-žíhaná a modro-černá. Takzvané zbarvení harlekýn, které je podobné dalmatinovi, tedy bílý základ s černou kresbou na zádech a na hlavě, se považuje za extrémní formu černé s bílou skvrnitostí. Srst jako taková je pak krátká, ale hustá a hladce přiléhající.

Něžný obr

Německá doga má skutečně impozantní, skoro až zastrašující vzhled. Ten se ale ne úplně zrcadlí v povaze: ve skutečnosti jsou to přátelští a hraví tvorové, kteří často vyhledávají fyzický kontakt se svým pánem. Řekli bychom, že se rády mazlí, ale to je přeci jen u takto vzrostlého zvířete ne úplně přesné označení.

Obzvlášť v anglickém prostředí se německá doga často popisuje jako gentle giant – něžný obr. Je také citlivá vůči dětem a tak je to vhodný pes pro rodinu. V ideálním případě je to učenlivý, statečný a lehce ovladatelný pes, který nemá sklony k agresivitě. Problém samozřejmě nastává u těch málo jedinců, kteří by agresivní „poruchu“ měli – vzhledem k rozměrům psa to není legrace. Takové patologie by ovšem měl lehko odhalit výcvik a výchova.

Někteří chovatelé uvádí, že navzdory rozměrům je to pes překvapivě skromný a dá se s ním pohodlně žít i v městském bytě. Potřebuje v takové případě dostatek pohybu, řeč je ale o denních procházkách, nikoliv o horských túrách. Při chovu v domku se zahrádkou je třeba myslet na poměrně krátkou srst psů – přeci jen se vyvíjeli v prostředí šlechtických paláců. Celoroční pobyt venku tak vyžaduje dobře zateplenou boudu.

Německá doga je tak psem, který může vyhovovat překvapivě velkému množství chovatelů. Některá menší lovecká plemena jsou výrazně náročnější na množství fyzické aktivity či špatně snáší interiérový chov. Pokud se tedy člověk nenechá zastrašit velikostí psa – která se mimochodem nevyhnutelně zrcadlí v množství denní stravy – pak může najít v německé doze zalíbení i tehdy, pokud žije ve městě. Získá v takovém případě opravdu POŘÁDNÉHO přítele a společníka.