Některá zjištění popsaná ve studii se mohou zdát triviální a leccos z jeho závěrů citliví chovatelé vědomě či podvědomě znají a aplikují. Je ale důležité, že se podařilo některé další rysy kočičí psychologie odborně popsat a v podstatě vytvořit jednoduchého „průvodce“, který umožňuje snižovat zbytečnou agresivitu. Popsaná metoda dostala zkratku CAT (angl. „kočka“), neboť má lidem připomínat, aby své kočce poskytli možnost volby a kontroly situace (C - choice), věnovali pozornost chování a řeči těla (A – Attention) a přemýšleli nad tím, jak a kde se mazlíčka dotýkají (T – Touching). 

Každý milovník koček potvrdí, že tyto šelmičky umí být přátelskými mazlíčky, přesto v obecném povědomí existuje představa, že nejsou tak kontaktní jako psi. Problém je v tom, že kočka asi o něco snáze sáhne k agresivitě. Ano, i pes umí zavrčet, dát najevo nelibost, v extrémních případech daných různými důvody, výchovou či špatným psychickým stavem i zaútočit. Protože je ale psí útok mnohem nebezpečnější, máme se před ním víc na pozoru.

Když se ale zamyslíme nad interakcemi s kočkou, možná si uvědomíme, že bereme jako samozřejmost, že kočka čas od času umí seknout drápy, zasyčet či vyrazit i po svém milovaném člověku – a pokud toto chování nepřekročí jistou míru, bereme ho jako samozřejmé. Nemusí tomu tak ale nutně být. 

Nabídnout ruku a nehladit na břiše

Výzkumu se účastnili dobrovolníci a 100 koček z útulku v londýnském Battersea. Každý účastník se nejprve snažil interagovat se třemi kočkami podle svého vlastního citu a rozumu, následně s poučením shrnutým ve zkratce CAT. Autoři studie detailně sledovali kočičí chování a uvědomili si, jak výrazně agresivita zkoumaných koček poklesla, pokud se sledovalo výše popsané CAT schéma. 

Stačilo přitom málo. Když chtěl člověk kočku pohladit, nejprve jí svou ruku „nabídnul“, přičemž sledoval kočičí reakci. Pokud chtěla utéct či se odtáhla, bylo chybou zvíře zkoušet zvednout či chytit. Naopak při otírání se o ruku dávala kočka jasně najevo, že má o kontakt zájem.  

Bylo patrné, že to, co je stresuje nejvíc, je ztráta kontroly. Kočky přitom nejsou uzavřené, vysílají signály řečí těla a bývají spíše frustrované z toho, že je člověk nevnímá. Švihání ocasem, i jen drobné ježení srsti, vrtění hlavou odtahování se znamenají, že se zvíře necítí uvolněné. Pokud se v průběhu mazlení náhle zastaví a ztuhne, nakrčí, ostře střelí po člověku pohledem či se začne ostentativně čistit, taky tím obvykle dává najevo, že dál v interakci pokračovat nechce.

Součástí „poučeného“ přístupu k mazlení je i to, kde se kočky dotýkáte. Většina preferuje kořen uší, tváře či pod bradou. U hlazení na zádech je potřeba obezřetněji sledovat reakce, břichu a ocasu se doporučuje úplně vyhnout. 

Stačí trochu respektu

Když se autoři studie pokusili zachytit projevy agresivity zkoumaných zvířat statisticky, výsledky byly jasné. Kočky, se kterými se interagovalo dle schématu CAT, vykazovaly naprosté minimum agresivních reakcí. To může být nápovědou pro promyšlenější přístup ke kočkám pro méně zkušené chovatele. 

Znovu zopakujme: Citliví a vnímaví majitelé koček asi většinu z řečeného znají. Některé věci je ale potřeba pojmenovat a popsat, protože někdy nás zrazují vlastní podvědomé reakce či špatné dekódování kočičí řeči těla.

Studie upozorňuje, že zatímco psímu chování se věnuje řada výzkumů a odborných publikací, kočky jsou v tomto ohledu trochu překvapivě zanedbané. Spoustu rad si chovatelé sdělují navzájem, seriózní výzkum se kupříkladu zdroji jejich negativních reakcí moc nevěnoval.  

Není totiž potřeba, aby si s sebou nesli cejch zvířat tak trochu odtažitých, které pro seknutí drápkem nejdou daleko. Ve skutečnosti stačí respektovat jejich potřebu zůstat vždy pány situace a snažit se porozumět řeči těla, která je sice oproti té psí trochu nenápadnější, ale přesto existuje.