Historie neapolského mastina patrně opravdu sahá až do starověku. Známe vyobrazení velkých psů, řazené mezi tzv. molossoidní plemena, z nichž někteří jako by z oka vypadly modernímu plemeni. Římané je již kolem 3. stol. př. n. l. znali jako canes pugnaces (v singuláru canis pugnix = dosl. "bojovný pes") a tradovalo se o nich, že pocházejí z Assýrie. Zde se skutečně našli reliéfu psů, datované asi do 9. stol. př. n. l., kteří jsou současnému mastinovi pozoruhodně podobní.

Předpokládá se, že římští canes pugnaces stáli u kořene všech molossoidních plemen Evropy. Řeč je vedle neapolských mastinů také o bordeuaxských dogách, anglických mastifech a buldocích. Nejde přesně říci, kdy se plemeno objevuje ve své moderní podobě – tedy kam by šla vystopovat jeho "čistokrevná" linie.

Samotný termín Mastino napoletano se objevuje už u básníka Danteho ve 13. století, pravděpodobně jde ale o souhrnný termín pro všechny velké psy neapolského regionu. Podobnou historii sahající až k Římanům měl totiž také mohutný tzv. italský corso pes, jenž ovšem možná nesl ve středověku právě jméno mastina.

Spása v podobě výstavy

S moderní dobou začíná jistý pokles stavů tohoto plemene, ke kterému došlo ještě před tím, než se ho vůbec podařilo odborně popsat a kodifikovat. Dostáváme se tak do zvláštní situace, kdy přímí předci psa velmi pravděpodobně v 19. století existovali v podobě velmi podobné dnešní, zároveň o nich ale nemáme zmínky. V průběhu začátku 20. století psů dále ubývalo – teprve až v roce 1946 se konala výstava Castel del Oro, která znamenala pro psy spásu.

Osm neapolských mastinů zde totiž bylo prezentováno se značným úspěchem, přičemž jeden z nich velmi zaujal kynologa Pierra Scanzianiho. Ten si vytkl za cíl sestavit čistokrevný standard plemene a přispět k jeho opětovnému rozkvětu. Jak se rozhodl, tak se také stalo – už v roce 1949 bylo plemeno uznáno mezinárodní asociací FCI. Počty psů pak utěšeně rostly, největší boom zažilo plemeno asi v 70. letech.

Dnes se trochu potýká se stagnací, neboť jde o psa náročného na čas, prostor i finance a konkurence jednodušších plemen je značná. Tak například i v Česku má neapolský mastin jen pár chovných stanic v podstatě je zde pořád vzácným plemenem.

Neapolský mastin pro mnohé nesplňuje zrovna standardy krásy | zdroj: Profimedia

Je to těžký, mohutný pes, který přímo oslňuje masou svého těla. Měří až 75 cm při váze do 70 kg, celé tělo má silně osvalené, což ještě vynikne díky jeho krátké srsti. Silný je i jeho ocas, který je u kořene nápadně široký a výrazně se zužuje. Nejtypičtější znak je jeho typická, silně vrásčitá tvář s povislými tvářemi, která ho spolehlivě identifikuje.

Má ovšem pronikavý pohled, kůže nesmí padat do očí. Uši má velké a svěšené – dříve bylo zvykem mu je tupírovat, ale dnes už by se to dít nemělo. Srst je krátká a tvrdá, za nejlepší barvu se tradičně považuje ocelově modrá, případně šedá, chybou není ale ani hnědá, sytě žlutá či žíhaná. Kůži má svěšenou po celém těle, výrazné vrásky se ale obvykle utváří jen na hlavě.

Projevuje se jako pes klidný a tichý, má ovšem asertivní a lehce dominantní povahu. Jeho pán musí vědět, jak k takovému psovi přistupovat, nejde tedy o zvíře pro začátečníky. Na výcvik jsou vhodní, neboť se dobře učí povely, stále zde ale zůstává jejich temperamentní povaha. Zkušený chovatel by měl také rozpoznat sklony k agresivitě, které se mohou už ve štěněcím věku u některých psů vyskytnout.

Zajímavé je, že navzdory značnému temperamentu ale nejde o psy divoké – nejsou vyloženě lenošiví, ale náročný pohyb příliš nevyhledávají. Ostatně, vzhledem k jejich váze se nesmí přetěžovat, aby se předešlo problémům s kyčlemi.

Těžce snáší samotu a potřebují svého majitele. V rodině často bývají fixováni jen tuto jednu osobu, a tak i když například děti snáší dobře a jsou s nimi trpěliví, nebudou se projevovat jako dovádiví psí kamarádi. Ceněni jsou ale pro svou velkou míru loajality a pud k ochraně rodiny, což z nich v kombinaci s jejich velikostí dělá ideální hlídače.

Neapolský mastin je psem pro náročné. Potřebuje zkušeného chovatele s pevnou rukou a taky, přiznejme si to, toho hodně sežere. Jak by vám ale řekl každý milovník tohoto plemene: jde o psy krásné, oduševnělé a silné nejen na těle, ale i na duchu. Ostatně, pro svůj vzhled a povahu si získali i slávu ve světě fikce – v sérii o Harry Potterovi je psem poloobra Hagrida právě neapolský mastin!