Existuje poměrně široká škála možných výrazových prostředků, ke kterým pes přikročí, když mu jde o usmíření a uklidnění situace. Většinou jsou to odkazy na dávné fungování psů a jejich divokých předků v rámci smečky. Psí diplomat tak může začít „vyjednávat“ například pomocí zívání. To je gesto, které naznačuje, že je uvolněný, necítí napětí a přichází v míru. Další typický projev je olizování se, protože to je ve psí řeči těla spojené s příjemnými chvílemi (jídlo).

Ve zvířecí říši se obecně často objevuje také tzv. přeskokové jednání, známe ho například od kohoutů. Když napětí mezi dvěma stranami dosahuje vrcholu, tak jedna z nich ustoupí a začne dělat nějakou jinou, běžnou a poklidnou činnost. Pes tak usmiřuje hrozící konflikt například tím, že se začne drbat či čenichat při zemi, jako by se věnoval svým záležitostem a nahněvaný protějšek ho netrápil.

V případě opravdu akutní potřeby dát najevo kapitulaci a za každou cenu nevyvolat konfrontaci se pak zvíře důsledně vyhýbá očnímu kontaktu. Poslední a nejvyšší možnou kapitulací je pak podřízené vrčení – pes dává najevo, že to vzdává a že absolutně nemá nárok a chuť vzdorovat. Zrovna v tomto bodě ale lehko vznikne omyl, kdy si chovatel toto vrčení mylně přeloží jako agresivní ukazování zubů.

Uklidňující signály

Odborníci zabývající se chováním psů hovoří o vysílání „uklidňujících signálů“. Psi se s ním snaží konflikty nejen tlumit, ale rovnou jim i předcházet. Můžeme si tedy všimnout, že některé z výše jmenovaných projevů náš mazlíček použije například tehdy, když se na procházce potká se psem jiným.

V případě tlumení konfliktů se pak pes snaží doslova ze všech sil – známý „provinilý“ výraz, který čtyřnohý kamarád nasadí tehdy, pokud mu za něco chceme vynadat, je typickým důsledkem. Zvíře se tak zoufale vyhýbá očnímu kontaktu, který by ve smečce byl brán jako provokace, až koulí pohledem skoro komicky na všechny strany.

Ne každý pes je pak doopravdy zkušený diplomat, tedy alespoň co se míry uklidňujících signálů týče. Někteří chovatelé tak znají situaci, kdy jejich mazlíček utíká například k drbání se jako uvolnění úzkosti a napětí skoro až hysterickým způsobem.

Jak reagovat

Správná reakce člověka na usmiřovací gesta záleží na konkrétní situaci. Pokud vidíme, že pes je doslova sevřený úzkostí a je vyloženě zoufalý ze vzniklé situace, je lepší vše obrátit v pozitivní rovinu. Usmiřovací gesta ostatně nemusí být jen důsledek konfliktu, ale třeba také toho, že pes nechápe povel a cítí úzkost z naší reakce. Je proto potřeba zvíře uvolnit klidným hlasem, pozitivní reakcí, dotyky a podobně.

Obdobné je to ale i tehdy, když je kárání zasloužené. Pokud vnímáme, že se náš mazlíček opravdu ze všech sil snaží dát najevo podřízenost, nemá smysl pokračovat ve spílání. Psi jsou velmi inteligentní, pořád ale fungují na emoční rovině přímočařeji než lidé. Ačkoliv tedy z našeho pohledu máme ke vzteku důvod, nekončící kárání jen stupňuje stres zvířete, který se nakonec překlápí do úzkostných, negativních rovin.

Usmiřovací gesta je potřeba číst obezřetně. Na našeho mazlíčka jsme zvyklí a známe jemné nuance jeho chování. Pokud se ale potkáme s cizím psem, pak jeho pojetí usmiřovacích gest nemusí být stejné. Můžeme vidět, že sice zívá a tváří se uvolněně tak, jak to známe od našeho zvířete – přesto může patřit mezi ty jedince, kteří stres neumí ovládnout, snahu o přiblížení si vyloží špatně a zareagují agresivitou, která vlastně jen maskuje vlastní strach.

Obecně tedy platí, že je dobré se psí řeči těla snažit porozumět co nejlépe, ale že univerzální slovník platný pro všechny pejsky neexistuje. O to více je potřeba si vážit zvláštního nastavení, které vzniká mezi člověkem a jeho nejlepším přítelem – a umět na jeho usmiřovací gesta pozitivně reagovat.