Jak jsme naznačili v úvodu, studenokrevnost je termín nepřesný a neodborný. Vyvolává totiž dojem, že těla studenokrevných živočichů mají nižší vnitřní teplotu, tedy skutečně studenou krev. Správnější je ale hovořit o poikilotermii či ektotermii – podstata ektotermie spočívá v tom, že metabolismus takových živočichů negeneruje dostatek tepla. Proto se musí plazi nahřívat, případně získávat teplo dalšími specifickými způsoby.

Ektotermie má výhody i nevýhody. Plazi nepotřebují získávat z potravy tolik energie, jako třeba savci. To jim umožňuje přežívat dlouhá období půstu a lépe získanou energii konzervovat pro pozdější potřeby. To ale znamená, že míra možné plazí aktivity se úzce váže na okolní teplotu.

Ektotermie ale působí i obráceným směrem – pouštní a tropičtí plazi potřebují udržovat tělesnou nižší, než je okolní rozpálený vzduch. Musí proto aktivně vyhledávat skrýše a reagovat na případnou potřebu se znovu nahřát. „Management“ teploty má tedy mnohem větší vliv na chování těchto tvorů, než to známe u savců nebo ptáků.

I teplokrevní tvorové se rádi vyhřívají na sluníčku nebo chladí ve stínu. U ektotermických plazů je to ale existenční nutnost. Dokonce se zdá, že schopnost měnit barvy se u některých plazích druhů nevytvářela primárně kvůli maskování, jak lidé někdy soudí, ale pro lepší řízení pigmentu v kůži a tedy míry absorbce tepla.

Nahřát a do akce!

Chovatelé pouštních druhů toto měnící se chování dobře znají. Podchlazený plaz vyhledává pokud možno vyvýšené místo u zdroje tepla. Zde nastavuje co největší plochu těla, obvykle vystavuje výrazně hruď. Barvy měnící druhy ztmavují pigment kůže. Naopak přehřátí tvorové hledají stín, zahrabávají se do půdy, někteří dokonce dýchají s otevřenými ústy psím způsobem.

Tento tepelný management se ale projevuje v chování ještě i dále. Po nahřátí jsou plazi připraveni k akci, tedy k rychlému pohybu, lovu a podobně. Naopak některé druhy mohou na nedostatek potravy aktivně reagovat úmyslným ochlazením a tím pádem zpomalením metabolismu. Experimenty dokonce ukazují, že některé druhy s teplem pracují i v případě nemocí. Imunita lépe funguje při vyšší tělesné teplotě. Při infekcích ale nižší teplota a zpomalení metabolismu omezují množení bakterií. Někteří tvorové bojující s infekcemi se tak podchlazují tak, aby tělo mělo možnost sesbírat dostatek sil pro následný boj s infekcí, případně mohlo zareagovat následným rychlým zvýšením teploty.

Pozor na kolaps z podchlazení

V podstatě jde říci, že ačkoliv ektotermické aktivní spravování tělesné teploty znají všichni chovatelé plazů, přesto ještě všechny aspekty tohoto modelu metabolismu nejsou odhalené. Ano, má své nevýhody, ale zjevně je i tak evolučně velmi úspěšný. Pro chovatele začátečníky to ale znamená jedno: v žádném případě nesmí podcenit správné ustanovení vyhřívací jednotky v nově zařizovaném teráriu. Potřeba vnějšího zdroje tepla je pro plazy na stejné úrovni, jako potřeba stravy a vody. Od určitého stupně podchlazení začíná plazům organismus kolabovat. Je potřeba dobře znát konkrétní potřeby chovaného druhu, neexistuje univerzální teplotní stupnice pro plazy.

Ovšem pozor, otázka podchlazení a kolapsu organismu je další specifickou kapitolou chovu plazů. Řada z nich v přírodě přežívá období chladu pomocí tzv. hibernace, tedy stavu metabolické ztuhlosti. Mnoho chovaných druhů se ale v zajetí k hibernaci dostává těžko a buď se u nich nespustí vůbec, nebo neprobíhá správně. Problém umělého snižování teploty je v tom, že vždy hrozí, že zvířeti začnou špatně fungovat enzymy v těle, což následně vede k rozvoji chorob.

Problém je také v tom, že existují různé stupně „chladnutí“ – plaz od určité teploty upadne do ztuhlosti a má omezenou hybnost. Ještě to ale není pravá hibernace a v tomto stavu zvíře dál spaluje kalorie a v podstatě pomalu hyne hladem. S jistou mírou zjednodušení lze říci, že u většiny chovaných druhů není potřeba hibernaci simulovat. V teráriu obvykle udržujeme stále podmínky, na rozdíl od proměnných ročních dob, a tak může plaz zůstávat aktivní po celý život.

Změny teploty během dne

K výše řečenému si ale přeci jen můžeme dodat jedno „ale“. Jedna věc je skutečná hibernace, něco jiného jsou denní a roční rytmy života. Tropičtí plazi bývají vystaveni celoročně stejným teplotám, u těch pouštních ale mohou teploty během dne výrazně kolísat. Některým druhům tak dělá vyloženě dobře, pokud se soumrakem teplotu v teráriu trochu snížíme. Znovu ale zopakujme, je potřeba znát dobře potřeby daných druhů.

Typickými příklady jsou například někteří pouštní hadi nebo některé druhy želv. Večerní ochlazení pomáhá těmto tvorům odpočívat. Roční rytmus se pak vzdáleně blíží zmiňované hibernaci. Plazům je možné dopřát cca čtvrtletní „zimní“ období, kdy je průměrná teplota v teráriu nižší. Zvíře neupadne do strnulosti, sníží se ale jeho aktivita. Existují studie amerických veterinářů, že například severoamerickým hadům a ještěrkám tento roční cyklus velmi prospívá.

Správné spravování tepla u ektotermických živočichů se může jevit jako velká věda. Do určité míry samozřejmě platí, že to není jednoduchá záležitost. Tzv. studenokrevní tvorové mají kvůli tomu o něco vyšší nároky na péči a hlavně znalosti potřeb konkrétních druhů. Kdo se pustí do jejich chovu, měl by se hodně zajímat o poznatky zkušenějších chovatelů a odborníků. Cílem totiž je, aby se ektotermický plaz cítil ve svém domově co nejlépe. Na druhou stranu ale na závěr dodejme, že výše řečené rozhodně nemá potenciální zájemce odrazovat. Řada druhů je na chov v zásadě nenáročná a vytváření těch správných podmínek je svým způsobem zábava. Nakonec, málokteré zvíře se vám tak hezky ukáže v celé své kráse jako plaz, kterého můžete obdivovat při nahřívání se.