Otázka „můžu si ke kočce pořídit ptáčka?“ se řešením diametrálně liší podle toho, kdo byl doma dřív. Pokud přinesete nové kotě do domácnosti, kde už je pánem papoušek (což při jejich dlouhověkosti nemusí být problém), pak malá šelmička vyrůstá alespoň se základním vědomím toho, že tohle zvíře tu bylo odjakživa, a tak nějak sem patří. To samozřejmě negarantuje, že se jej v záchvatu přirozených pudů nepokusí někdy lovit, obecně je ale tato výchozí pozice pro ptáka lepší. V opačném případě, tedy pokud zvažujete pořízení opeřeného mazlíčka do domácnosti, která už je kočičím teritoriem, mohou být konfliktní situace výraznější. 

Je dobré zamyslet se hned na začátku nad tím, jakou povahu vaše kočka má. Některé jsou spíše usedlejší a při setkání s jinými tvory dávají najevo spíš překvapení a zvědavost než touhu po krvi. Jiné kočky jsou ovšem své predátorské přirozenosti mnohem blíž a lovecké pudy v nich rezonují mnohem silněji.

Hodně obecně jde říci, že kočka klidnější si bude na ptáka v domácnosti zvykat mnohem snáz než zvíře, které když už nemůže lovit myši, tak se aspoň vehementně snaží zavraždit své hračky. Na takové jedince se ovšem nesmíte zlobit – kočka je v přírodě lovec a pták kořist a tím, že je nutíte žít spolu v míru, tuto přirozenost chtě nechtě potlačujete. Někdy se v tomto směru doporučuje u divočejších koček aspoň počkat až dozrají středního věku, kdy přichází jisté zklidnění. Chov ptáka v domácnosti s rozdivočelým polokotětem je výzva, kterou většina lidí vlastně asi ani podstupovat nechce. 

Nemoct nikam utéct

Pokud jste opravdu rozhodnutí, že ptáček, ať už papoušek či jiný, je to, po čem vaše srdce touží, je potřeba udělat několik kroků k mírovému soužití zvířat v naší domácnosti. První, možná trochu triviální rada zní: pokud to jde, držte zvířata oddělená. Papouškovi může způsobovat stres už jen pouhá přítomnost predátora v jeho blízkosti.

Kočka se možná rychle naučí, že se k papouškovi nedostane, to jí ale někdy nezabrání si na lov aspoň hrát. Ptačí optikou, kdy se vám ke klecí blíží šelma a vy nemůžete odlétnout, jde o mimořádně dramatickou situaci. Je ale jasné, že tato rada se v mnoha domácnostech nemůže kvůli dispozicím setkat s úspěchem. 

Je tedy potřeba dobře promýšlet, jak je klec či voliéra stavěná a nakolik je bytelná. V podstatě je potřeba si vždycky představit, jak by to asi vypadalo, kdyby byl ptáček a kočka sami doma. Vydrží papouščí obydlí kočičí nápor? Je klec postavená tak, aby se nepřevrhla? Nejdou posuvná dvířka příliš snadno otevřít a není lepší je vybavit zámečkem či nějakou karabinou? Ideální je také klec umisťovat tak, aby její obyvatel byl alespoň částečně chráněný, tedy ke stěně, do rohu, na špatně přístupná místa (otázka je, jestli něco takového pro kočku existuje) a podobně. 

Seznamte je

Výše řečená opatření jsou spíše prevencí, je ale nutné působit i psychologicky. Když už má papoušek v kočičí domácnosti žít, neobejde se to bez trpělivé snahy o seznámení obou mazlíčků. Zprvu je dobré držet mezi nimi větší rozestup, tedy nedovolit kočce se hned vrhnout na klec. Papoušek a kočka by se měli několik dní spíše ostražitě pozorovat a zvykat si na vzájemnou přítomnost.

Pokud vše probíhá dobře, je možné je nechat se k sobě přiblížit. Pták musí být samozřejmě celou dobu v kleci, kočičí reflexy jsou rychlé a nevyzpytatelné. První chvíle poznávání nedělejte příliš dlouhé, vše je opravdu otázka trpělivosti. Pokud se bude kočka jevit příliš agresivní či naopak papoušek vystresovaný, je dobré seznamovací schůzky přerušit a pokud možno obě zvířata oddělit až do příštího „sezení“.

Nikdy kočce nedovolte skákat na klec či se pokoušet prostrčit packu mřížemi. Pokud má takové tendence, použijte vámi používanou výcvikovou metodu, kterou reagujete na nežádoucí chování. Také dbejte na to, aby se kočka nikdy nedostala do klece, i když je zrovna prázdná. Začala by ji naplno považovat za součást svého teritoria a ptáka za jasnou kořist a vetřelce. 

Je to výzva

Nebudeme si nic nalhávat, soužití kočky a ptáka v jedné domácnosti může být velkou výzvou. Není nemožné, vzácně může být i překvapivě harmonické – pravděpodobně ale přeci jen dá nějakou práci. Jak jsme několikrát zdůraznili: je potřeba si dobře rozmyslet, zda vám to za tu námahu a možný stres stojí. Hodně dělá individuální povaha zvířat. Pokud víte, že vaše stárnoucí Micka je celý život klidnou, mírnou duší, pak se asi rozhoduje snáz, než když máte doma malého tygra.

A ještě důležité upozornění na závěr: I když se všechno zdánlivě podařilo a oba rozdílní mazlíčci vypadají, že spolu vychází dobře, nepolevujte v pozornosti. Kočičí predátorské instinkty mohou hluboce dřímat, ale probouzí se nečekaně. Kupříkladu asi chtě nechtě bude váš opeřenec vždycky ochuzený o možnosti volného létání v bytě. Je to daň, kterou musíte zaplatit za to, že nezažijete hororové chvíle rychlého konce ptačího života.