Někdy je první chyba, nad kterou se musíme na začátku zamyslet, v tom, že jsme ve skutečnosti psa nenaučili „celé“ chování, pouze jeho specifickou verzi. Dobře to vysvětlí příklad: mazlíček výborně reaguje na pokyn „čekej“, když mu člověk plní misku. Učil se ale někdy používat stejný pokyn v jiných situacích? Dokáže vůbec pochopit kontext „čekej“ i tehdy, když není v hlavní roli třeba miska se žrádlem, ale pošťák s balíkem za dveřmi? Zní to jako banalita, ale toto neúplné učení je překvapivě častá chyba u nesystematického výcviku.

Základem každé psí výchovy by měla být jistá přirozená „plynulost“ v tom, jaké různé situace život přináší a jak vypadá úplné zapojení příkazů. Když je řeč o plynulosti, pak snese zdánlivé zapomínání výcviku psů srovnání s aplikací učení se jazykům u lidí. Učíte se jazyk, baví vás to. Od slovíček přejdete k větám, všechno zvládáte – a pak se dostanete do cizí země a na hlučném tržišti nejste schopní nic z naučeného použít.

Jiná situace, jiný kontext

U psů je to velmi podobné. Může se nám zdát, že zapomněli naučené věci, ve skutečnosti je ale nikdy nepoužili v daném kontextu nebo při velkém množství cizích, rušivých elementů kolem. Když tedy pes vypadá, že například při návštěvě veterináře absolutně nechápe a nevnímá pokyn „sedni“, tak to není tím, že by zapomněl. Jen je situace úplně jiná, než když s radostí takový pokyn plní v klidu domova.

Zvíře zkrátka dovede doslova rozhodit řada různých faktorů, které při výcviku nehrály roli, a mohou být pozitivní i negativní. U zvěrolékaře je to cizí prostředí, nepřátelské pachy a špatné vzpomínky. V parku je to záplava nových vjemů, lákavých vůní a podobně. V obou případech je ale výsledek podobný – řada psů úplně odstíní, že po nich jejich člověk něco chce.

Jednou z možností, jak tyto situace tlumit, je být při výcviku opravdu důkladný a zároveň postupovat zvolna. Zdá se vám, že mazlíček už doma nějaký pokyn zvládl? Nepolevujte v jeho procvičování. Z obývacího pokoje se přesuňte na dvůr, ze dvoru do klidného parku, odtamtud do hlučnějších částí města. Při tom všem výcvik pokynu neustále opakujte. Bez násilí, bez stresu, ale důkladně.

Psí úhel pohledu

Další faktor, který musíme brát v potaz, jsou potom okolnosti, které nevidíme na první pohled. Vypadá to, že pes ignoruje pokyn „sedni“? Možná má ve skutečnosti nějaký silný problém s povrchem, na který by se měl posadit. Vždycky chodí na zavolanou k noze, najednou to ale vehementně odmítá? Co když zrovna stojíme vedle vysavače nebo větráku, kterému se mazlíček důsledně vyhýbá, my už ho ale nevnímáme? Podobných situací se dá vymyslet celá řada, vždy je ale dobré se nad věcí pokusit zamyslet psím úhlem pohledu.

Nesmíme samozřejmě pominout ani zdravotní hlediska, za určitých okolností může být ignorování pokynů projevem nějakých obtíží. Opět záleží na kontextu a dalších projevech. Nejde ale, například u psích seniorů, vyloučit, že se některým úkonům pes vyhýbá proto, že ho prostě bolí nebo mu jsou nepříjemné.

Obecně lze asi říci, že je velmi nepravděpodobné, že se vás váš psí společník snaží vědomě ignorovat nebo cíleně neposlechnout, pokud měl už dříve příkaz naučený a výcvik mu nedělal problém. V podstatě tedy platí, že pes svůj výcvik doopravdy nezapomíná. Mohou se ale změnit podmínky, viděné i neviděné, které mu reakci komplikují. Není na místě se zlobit nebo se zvíře snažit k něčemu nutit násilím. Pokud se nám podaří se obrnit trpělivostí a empaticky hledat příčiny změněného chování, pak to ve výsledku prospěje jak psovi, tak jeho člověku.