Přestože se aljašský malamut považuje za nejstarší plemeno Severní Ameriky a za jedno z nejstarších severských plemen, přesné údaje o stáří nejsou známé. První zmínky o psech podobných malamutům se objevují v 18. století. Tito psi byli hojně využíváni Inuity, a to k mnoha účelům – zejména k přenosu věcí, ať už tažením saní nebo nošením vaků na zádech, pomáhali ale i při lovu. Ostatně jméno malamut je odvozen od označení Inuitů (Mahlemut, Mahlamiut či Mahlemiut).
Velkých a silných psů, kteří zvládnou jakoukoli nepohodu, si hned všimli zlatokopové, kteří se na Aljašku vydali během zlaté horečky. Plemeno tak rychle získalo na popularitě i mimo původní obyvatelstvo. Pro jeho vlastnosti ho také využívala kanadská policie, která si cenila jak mohutného vzhledu, tak schopnosti fungovat v jakémkoli počasí. To, že jsou malamuti jinak jako služební ani hlídací psi v podstatě nevhodní kvůli své tvrdohlavosti a sklonu k dominanci, bylo v té době zřejmě vedlejší.
Malamuti si prošli kolem první světové války krizí, během níž hrozilo, že plemeno pomalu zanikne. Tou dobou se totiž objevil konkurent v podobě sibiřské husky, drobnější a rychlejší příbuzné. Lidé mezi sebou začali tato dvě velmi podobná plemena křížit, což málem ohrozilo původní čistokrevné plemeno. To nakonec bylo zachráněno a v roce 1935 uznáno jako plnohodnotné. Od roku 2010 se aljašský malamut pyšní označením národní plemeno Aljašky.
Aljašský malamut je statný a dobře osvalený pes s pevnou kostrou a hlubokým hrudníkem. Svými rozměry nezapře, že jde o největšího tažného psa – psi v kohoutku měří až 63 cm, feny 58 cm, váží kolem 37 kilogramů. Jeho srst je hustá, s hustou podsadou. V oblasti krku, tváří a ocasu je delší.
Vyskytuje se v různých barevných variantách od šedé přes tmavě šedou, červenou až černou. Nikdy však nechybí bílé znaky – většinou alespoň břicho, náprsenka, dolní strana ocasu a maska na obličeji. Přípustné jsou i celobílé barevné varianty. Oči mají malamuti vždy hnědé, modrá je důvodem k vyřazení z chovu. Pokud si tedy nebudete stoprocentně jisti, zda proti vám stojí husky nebo drobnější malamut, mohou vám napovědět právě oči.
Chroničtí útěkáři
Malamuti jsou přátelské, pohodové a temperamentní plemeno, které se ale rozhodně nehodí pro začátečníky. Mají často sklon k dominanci, navíc jsou tvrdohlaví, takže bez pečlivého výcviku a socializace se neobejdete.
Včasná socializace je důležitá hlavně kvůli vztahu k jiným zvířatům a reakcím na nové podněty – pokud se tahle část výcviku zanedbá, hrozí v dospělosti nepřiměřené reakce, ať už v podobě vyšší bojácnosti, nebo naopak agresivity.
Od výcviku ale nečekejte zázraky, tahání na vodítku ani loveckého pudu malamuta nezbavíte, navíc je toto plemeno známé svými útěky. Tady pomůže jen prevence – venčení na vodítku i v přírodě (jak ucítí zvěř, jen tak ho neuvidíte) a zabezpečení zahrady před přeskočením plotu či jeho podhrabáním.
Malamuti nejsou zrovna psi do bytu, byli vyšlechtěni do silných mrazů, proto v něm zejména v horkých dnech budou trpět. Ideální je chov na zahradě s přístupem do domu. Počítejte ale s tím, že jsou malamuti velmi aktivním plemenem, které vyžaduje dlouhé a pohybově náročné procházky. Pokud je spojíte třeba s canicrossem či mushingem, bude váš pes nadšený. A hlavně se nebude nudit – což jistě oceníte, protože nudící se malamut rozžvýká a rozkouše, na co přijde…
Jako většina severských psů jsou i malamuti zdravé plemeno, může se u něj ale objevit dysplazie kyčelního kloubu, jak už to u velkých těžkých plemen bývá. Na péči jsou nenároční, jen počítejte s kvalitní stravou a s pravidelným vyčesáváním, zejména během línání na jaře a na podzim.
Vstoupit do diskuze (0)