Jméno tohoto plemene odkazuje na zemi původu - Vendée je totiž francouzský region při západním pobřeží. V krajině lze zde najít velké oblasti plné křovin a hustého porostu, což jsou místa, kde menší obratní psi k lovu zajíců vždycky našli uplatnění. Sám původ vendéeských basetů se tradičně spojuje až s Kelty, je ale otázka, nakolik je to doložitelná tradice. Je ovšem pravda, že Keltové nejspíše chovali velké lovecké psy, předky různých plemen typu grifon. Vývoj vendéeského baseta je pak od přelomu novověku a středověku spojený s vývojem „basetích plemen“, která právě z dávných grifonů vzešla.

V oblasti Vendée se chovalo tradičně mnoho psů, do dnešních dob se ale dochovala v podstatě čtyři (případně pět, záleží na jejich dělení). Malý hrubosrstý baset je z nich asi nejrozšířenější. Zformoval se definitivně asi v průběhu 19. století odvozením od velkého hrubosrstého baseta. V podstatě se šlechtěním lovečtí psi rozdělili na dvě větve: velká pro velkou zvěř a malá na zajíce.

Malý vendéeský baset se postupně rozšířil do řady zemí včetně Spojených států, kde se jeho dlouhé francouzské jméno „Petit Basset Griffon Vendéen“ lakonicky zkracuje na „Petit“ či prostě jen „PBGV“. Plemeno tak není mimořádně vzácné či dokonce ohrožené, jen zůstává mimo domovskou Francii spíše méně početné.

Malý, ale silný

Je to středně menší pes, který dorůstá kohoutkové výšky ideálně 32–38 cm při hmotnosti 14–20 kg. Ačkoliv je spíše drobnější, má pevnou stavbu těla a silnou muskulaturu. Obzvlášť zadní nohy má silné a dokáže překvapit svým výkonem ve skoku. Velké, odolné tlapky s velkými drápy zase ukazují, že psovi nedělá problém drsnější terén.

Vzezření odkazuje na známější basety, proporce ale nejsou tak extrémně nízké a protažené. Malý vendéeský baset má tak sice krátké nožky a dlouhý trup, celková délka je ale jen o málo větší než kohoutková výška. Typický vzhled vytváří hlava velmi podobná např. drsnosrstému jezevčíkovi se středně dlouhým čumákem a velkýma, zavěšenýma ušima.

Udává se, že všechna vendéeská plemena mají ve vzhledu jakousi drsnou eleganci, malý baset není výjimkou. Srst má toto plemeno dlouhou a hustou, nikoliv ale jemnou a volně a spadající. Ochlupení má dvouvrstvé a velmi dobře snáší chlad. Existují různé barevné varianty, základem je vždy bílá s oranžovými nebo hnědými znaky, případně u tříbarevného typu v kombinaci obou.

Výborný společník

Malý vendéeský baset je dnes chovaný hlavně jako společník. Kromě toho, že jde o pejska rozumné velikosti, je to dáno hlavně jeho povahou. Bývá to obvykle milý a přátelský tvor, který má rád lidi i jiné psy. Neobjevuje se u něj agresivita a také vychází dobře s dětmi. Značná nekonfliktnost ale znamená, že není moc dobrý hlídač.

Původně byl pro lov chován ve smečkách, snad díky tomu mu v povaze zůstala ochota spolupracovat a vycházet se všemi. Zároveň ale nemá rád samotu. Také je potřeba zdůraznit, že jde většinou o hlučnější tvory, kteří se snadno – a překvapivě hlasitě vzhledem ke svému vzrůstu – rozštěkají při hře a jiných projevech nadšení.

Celkovou povahu plemene možná nejlépe vystihují američtí chovatelé, kteří o něm hovoří jako o „happy breed“, tedy prostě „veselé plemeno“. Pes, který neustále vypadá, jako by se usmíval a jeho ocas se nepřestává šťastně vrtět. Malému rozšíření těchto francouzských psíků tak brání spíše historické důvody, kdy dlouho šlo o regionální plemeno. Pokud totiž sečteme jeho výbornou povahu a roztomilý vzhled, pak zjistíme, že jde o výborného kandidáta na rodinného společníka.