Některé zdroje uvádějí, že plemeno se patrně začalo utvářet už ve středověku, přičemž mezi jeho předky byli psi typu mastif, kteří se na ostrově tradičně užívali u kravských stád. Jinde se uvažuje o tom, že vznik plemene souvisí až s 18. stoletím, kdy Mallorcu ovládli Britové. Ti měli na ostrovy přivést vlastní psy, ze kterých vznikla mallorská doga.

Pravda bude asi někde uprostřed – domácí základ se spojil s vnějším vlivem. Je fakt, že v 18. století se ostrově rozšířila móda krvavých sportů zahrnující bojové psy: souboje psů s býky a psí zápasy. Rozvoj této kruté zábavy mohl souviset se vznikem nového bojového plemene pod britským vlivem. 

Zároveň se ale šířilo „mírové“ používání předků mallorské dogy, část chovatelů v nich totiž viděla skvělé hlídače stád dobytka. Je škoda, že tato druhá skupina zůstala po většinu moderní historie v menšině, používání psů v arénách bylo bohužel lukrativnější.

Když pak byly tyto krvavé sporty ve 20. století zakázány, začalo původních mallorských dog rychle ubývat. Povolená byla jen omezená forma psích zápasů, což ale vedlo jen k dalšímu úbytku populace. Po druhé světové válce se tak ukázalo, že plemeno je na hraně vymření, respektive že technicky vzato vymřelo. Podle všeho zbývalo v jednu chvíli jen deset čistokrevných psů s prokazatelným původem. 

Pokračování tradice

Mallorské dogy se ale jako tradičního plemene chopili psí nadšenci z kontinentálního Španělska. Záchrana plemene pak probíhala pomocí výrazného křížení zbývajících psů s jinými plemeny, především se španělským alano a tzc. Ca de Bestiar. Nově vzkříšené plemeno si pak díky sérii psích přehlídek získalo překvapivou popularitu a dočkalo se i mezinárodního uznání. Dnes se dokonce několik chovatelských stanic objevuje i v Česku. Je ale potřeba přiznat, že původní, tradiční mallorská doga, se od té dnešní asi celkem výrazně liší. Přesto je oficiálními místy současná doga považována za pokračování dávné tradice. 

Jsou to středně velcí, nápadně mohutní psi, přesně odpovídající popisu „molossoidní plemeno“ a „doga“. Dorůstají výšky do 58 cm při hmotnost 38 kg. Hlava samců je výrazně těžší než u fen. Jinak je hlava masivní, pes má širokou a velkou lebku. Má poměrně krátký čumák a silné čelisti, uši jsou vysoko posazené, polovztyčené a relativně malé.

Celé tělo prozrazuje značnou sílu, od mohutného krku po osvalený hrudník a končetiny. Nohy jsou spíše krátké a v kombinaci s mohutným tělem působí pes nápadně podsaditě. Má krátkou hrubou srst s podsadou. Doga mívá plavé, černé či žíhané zbarvení, nejoblíbenější je právě plavá; standard plemene povoluje černou masku. 

Potřebuje pevnou ruku

Navzdory jménu Ca de Bou, tedy býčí pes, a navzdory minulosti krvavého zápasníka, je dnes mallorská doga poměrně klidným a přátelským plemenem. To je dáno z velké části cíleným křížením při obnově plemene, kdy se vybírali klidnější psi. Zároveň přispělo i to, že těch málo původních dog, které přežily, se rekrutovalo spíše z řad psů hlídačských než zápasnických. Ti nejzuřivější bojovníci totiž obvykle krvavé sporty nepřežili. Jistá kontinuita ale někde hluboko v duších mallorských dog přežívá, v případě ohrožení dokáže tento pes zaútočit s nečekanou prudkostí a tvrdostí.  

Je to pes spíše pro zkušené chovatele, kteří znají podobné typy plemen a jejich potřeby. V jádru není agresivní, ale potřebuje pevnou ruku při výcviku. Nejvíce ochranářská je při obraně svého člověka i rodiny, kterou při zdravém vývoji bezmezně miluje. Při dobré výchově ale umí být i dobrým rodinným společníkem vhodným i k dětem.

Mallorská doga tak, podobně jako jiná plemena označovaná nepřesně za bojová, není vhodný pes pro začátečníka. Pro ty, koho ale lákají různí molossoidní psí kulturisti, a má s nimi nějakou zkušenost, může být pro svou relativní mírnost a dobrou zvládatelnost zajímavou volbou psího mazlíčka.