O malých psích lvíčcích nacházíme zprávy v řadě evropských zemí hluboko v historii. Na obrazech už z 16. století lze vidět dámy s pejsky, kteří nápadně připomínají dnešní plemeno. Je ale pravda, že nejde s určitostí říci, zda jde vždy o předky dnešních lvíčků – je totiž možné, že onen lvíček, Löwchen či Petit chien lion, byl spíše kategorií společenského psa typu bišonek.

Ostatně od bišonků někteří autoři původ dnešních lvíčků odvozují, jiní to považují za neprůkazné. Skutečná historie plemene jako takového je tak pro starší dějiny velmi nejistá. Lze ale zkonstatovat, že u evropské bohaté elity existovala móda společenských psů tohoto vzezření, a ta měla vliv na pozdější – už moderně pojaté – šlechtění lvíčků.

Přímou historii soudových psů lze vystopovat na konec 19. století ke psím nadšencům v Belgii, Německu a Holandsku. Ti započali hned několik chovných programů, jejichž výsledkem je současný lvíček. I proto celosvětově převážil německý název Löwchen. Také od nich pochází názor, že původ psa sahá do Francie – zároveň ale najdeme texty raných šlechtitelů, kteří si všímali občasných recesivních znaků u štěňat, které jako by odkazovaly tu ke špicům či teriérům, tu k asijským malým psům. Záhada původu lvíčka tak nebyla rozřešena ani moderním chovem.

Vzácný pes

Zajímavé je, že do Británie se plemeno dostalo až v roce 1968, do Spojených států pak v roce 1971. Psa už tehdy doprovázela pověst „nejvzácnějšího plemene na světě“. Ta není úplně přesná, protože neexistuje srovnání či metodika počítání, která by byla přesvědčivá. Přízvisko prostě vzniklo mezi chovateli, kterým jistá pověst exkluzivity vyhovovala.

Na druhou stranu je ale pravda, že lvíček nikdy nepatřil mezi početná plemena. V roce 1973 se dokonce prý uvádělo jen 63 registrovaných jedinců. Dnes se počty nových čistokrevných štěňat počítají v řádech několika málo stovek ročně. Vzhledem k tomu, že jde ale o celosvětové rozšíření – a že psů začalo opět rychle ubývat – je označení za ohrožené plemeno na místě.

Vhodný pro alergiky

Je to drobný, souměrně stavěný pes. Dorůstá výšky do 35 cm při váze 5–8 kg. Siluetu psa z velké části formuje jeho srst a „hříva“ na hlavě, díky které vypadá o něco robustnější, než ve skutečnosti je. Uši má svěšené, oháňku nosí obvykle zatočenou nahoru.

Typickým znakem je pro lvíčka jeho dlouhá, vlnitá srst. Je poměrně hustá a spadá dolů v dlouhých chlupech, které nemají ani náznak kučeravosti, jak to známe třeba u bišonků. V srsti se míchají pevnější a měkčí chlupy, na dotek působí hedvábně. Lvíček skoro vůbec nelíná, a tak se udává, že má velmi malý vliv na alergiky. Barevně existuje velké množství variant. Chovatelé uvádějí, že lvíčkův výraz tváře spolu s hrdým postojem dávají malému vzrůstu navzdory najevo jistou lví důstojnost – zároveň ale vše korunují veselé a přátelské oči.

Lví sestřih

Zvláštností spojenou s prostředím výstav je „lví sestřih“. Při něm se nechává dlouhá srst na hlavě a přední polovině těla, zadní část těla je pak ostříhaná úplně na krátko, s výjimkou špičky oháňky. Jinými slovy: pejsek je ostříhán, aby rozmístěním srsti skutečně připomínal lva. Zajímavostí je, že nejde o žádný moderní výstřelek, ale že tento sestřih nacházíme právě u „lvíčků“ na obrazech už od 16. století.

Tento pejsek ale není pouhou ozdobou psích výstav, naopak svou roli společníka výborně plní kvůli své povaze. Je to veselý, přátelský tvor, který má rád lidi a nesnáší samotu. Je velmi aktivní, inteligentní a dobře se angažuje v rodinných hrách i pohybu. Vyniká i pro svou příchylnost k dětem.

S tím vším se pojí i dobré zdraví plemene a poměrně dlouhý průměrný věk dožití, který činí 14 až 18 let. Tento malý lev je zkrátka ideální společník a asi jen jistý punc výjimečnosti a exkluzivity je důvodem, proč jeho řady nejsou početnější.