Je to velký pes, měřící 60-70 cm v kohoutku. Ve vzhledu hodně přiznává německého ovčáka, přesto má své specifické rysy odkazující na údajné vlčí předky. Působí velmi silně, tělo je harmonicky stavěné a není příliš protažené. Čumák a čelisti, stejně jako uši, jsou typicky vlčího tvaru. Srst má šedou, s tmavou kresbou, někdy přecházející do hněda. Je to velmi odolný a inteligentní pes, dobře vybavený pro práci v nehostinných podmínkách.

Lupo Italiano patří mezi plemena, která se doposud nedočkala mezinárodního uznání FCI, přesto se přísně dbá o jejich rozvoj a čistokrevný chov. Ve většině zdrojů se stále uvádí příběh plemene tak, jak byl po desítky let opakován. V roce 1966 se jako produkt cíleného projektu pod vedením Mario Messi narodilo štěně Zorro, kříženec německého ovčáka a apeninského vlka. Tento vlko-psí hybrid se stal první oficiálním Lupo Italiano. Tvůrce plemene snil o vzniku silných, inteligentních kříženců, kteří by se stali vydatnou pomocí záchranářů a ozbrojených sil při záchraně životů.

Zajímavé je, že už od roku 1955 běžel v Československu chovný program československého vlčáka – křížence psa a vlka šlechtěného pro vojenskou službu. Veřejně byl tento program publikován v roce 1965, Mario Messi prý o tom ale nic nevěděl a jeho projekt údajně nebyl československým vlčákem nijak ovlivněn. Technicky vzato tak prim v úspěšné, vědecky pojaté hybridizaci vlka a psa nesou Čechoslováci, Italové od nich ale nejspíš neopisovali a své vlastní úspěchy si získali paralelně.

Projekt kvůli financování postupně převzala italská vláda. Pes je dnes chráněn speciálním prezidentským dekretem, podle kterého plemeno nesmí být komercializováno a je dokonce zakázáno jej množit mimo dozor státní agentury ETLI. Lupo Italiano je tak svým způsobem „státním psem“ a uvádí se, že celou jejich populaci tvoří jen asi 650 jedinců.

Aby ale situace nebyla tak jednoduchá, výklad historie psa se nedávno zkomplikoval. V roce 2018 totiž byla publikována studie mapující genetiku moderních italských plemen. Zkoumán byl mimo jiné i nezanedbatelný vzorek populace italského vlčáka a výsledek všechny překvapil: podle genetiků je pes nepochybně příbuzným německého ovčáka, po vlčích genech ale není stopy. Tento závěr na svou interpretaci stále čeká: oficiální zdroje stále psa uvádějí jako hybrida psa a vlka a žádné vyjádření agentury ETLI k výzkumu se nedá dohledat. Zda tedy italský vlčák vůbec je pravým vlčákem zůstává zásadní otázkou k dořešení.

Ať už je to jak chce, faktem je, že tento pes je skutečně vydatným pomocníkem některých organizací. S velkým úspěchem jej využívají alpští záchranáři, stejně jako například státní složky mající na starosti lesy. V menší míře slouží i u policie a karabiniérů.

Vykazuje skvělé výsledky při vyhledávání lidí a tak kromě lavin zachraňovali tito psi životy například při severoitalských zemětřeseních. Obecně platí, že se velmi dobře cvičí. Právě toto odbourání „vlčí nezkrotnosti“ je uváděno jako velký úspěch chovného programu, ovšem jak jsme naznačili výše, skutečný vlčí podíl v genech je poslední dobou otázkou debaty. Jejich psovodi, kteří si vysloužilé psy berou i jako domácí, říkají, že jsou to dokonale věrní tvorové, schopní se dobře adaptovat i na život s dětmi a hlavně bezmezně milující lidi, které berou za své.

Nakonec dnes už asi příliš nezáleží na tom, zda u vzniku italského vlčáka skutečně byli vlci, či nikoliv – Lupo Italiano zůstává velmi vzácným, specificky italským plemenem, na které jsou lidé s ním pracující po právu hrdí a které se doma těší zasloužené úctě.