Plemeno somálské kočky je blízce příbuzné kočce habešské. Toto plemeno vzniklo importem divokých koček z Afriky britskými vojáky v 19. století. Vyznačuje se mrštným vzhledem a krátkou srstí s unikátní "přírodní" barvou velmi podobnou kresbě divokého králíka.

Zhruba v polovině 20. století si chovatelé habešských koček povšimli, že některým z nich se rodí dlouhosrstá mláďata. Šlo patrně o potomky z chovné linie britské chovatelky Janet Robertsonové, která exportovala habešské kočky do Austrálie, na Nový Zéland a do severní Ameriky. Občasná dlouhosrstá mutace v této populaci byla nejspíše způsobena dědičným recesivním genem. Až do 60. let byla taková koťata brána spíše jako kuriozita, odchylka od čistokrevnosti a i když se prodávala jako mazlíčci, tak vykastrovaná, aby se "vada" dále nešířila.

I přes odpor puristů se ale nezávisle na sobě objevilo několik chovatelů, kterým dlouhosrstá habešanka učarovala. Patrně dáma Evelyn Magueová z USA poprvé použila označení Somalis pro svá dlouhosrstá koťata. Když je potom spojila s koťaty od kanadského chovatele Kena McGilla (porotce soutěže koček, který si už v 50. letech jedno nechtěné dlouhosrsté kotě vyžádal pro další chov), vznikla rodová linie, jež nebyla nadále považována za habešanky, ale za nové plemeno.

Tak se v USA a v Kanadě zrodila somálská kočka, která ke svému jménu přišla čistě pro geografickou blízkost Habeše (Etiopie) a Somálska. Sama Evelyn Magueová k tomu říkala, že jako jsou hranice na zemi lidským vynálezem, tak jsou umělou škatulkou i plemena. Škatulkou, která dlouho bránila dlouhosrstým habešankám v rozvoji. Je-li ale potřeba se těchto škatulek držet, tedy dobrá – nová kočka sousedí s habešankami tak těsně, jako Somálsko s Habeší. Od 70. let tak existuje mezinárodní klub chovatelů somálských koček a plemenu se dnes daří v řadě zemí světa.

Dlouhá srst s přirozenými pruhy

Kromě dlouhé srsti je velmi podobná kočce habešské – je středně velká, s elegantním, pružným tělem. Typické vzezření jí dává široká hlava s velkýma, mandlovýma očima. Ty obvykle bývají zlaté či zelené. Uši má daleko od sebe a jsou korunovány lehkými štětinkami, vzdáleně podobnými rysím. V americkém prostředí se jí také někdy říká "fox-cat", liščí kočka.

Chovatelé tvrdí, že má v sobě somálská kočka orientální majestátnost, což je těžko uchopitelná charakteristika. Je ale pravda, že její pronikavý pohled a hrdé posazení těla čímsi majestátním a tajemným opravdu dýchá.

Základní rys, který ji definuje, je pak její srst. Spolu s habešskou kočkou mají unikátní zbarvení tzv. ticking. Ten se projevuje přítomností více (3-12) barevných pruhů, většinou černých na světlém podkladu, na každém chlupu srsti. Výsledkem je zbarvení ne nepodobné přírodní barvě divokých zajíců. Kromě červenohnědého (sorrel) podkladu se u chovatelů v USA objevuje i srst modrá, plavá, stříbrná či "levandulová".

Somálky mají oproti habešankám srst delší, což se nejvíce projevuje na jejich charakteristickém, mimořádně huňatém ocase, který někdy skoro až působí, jako by nepatřil ke zbytku těla. Samotná srst je na dotek netypicky jemná a velmi hřejivá.

Somálská kočka není žádný povaleč, naopak je pro ni typická obrovská spousta energie a temperamentu. Je velmi přátelská a hravá, dokonce tak moc, že při nedostatku pozornosti a sociální interakce vyloženě trpí a může propadnout citové deprivaci. Potřebuje si mít vždy s kým hrát a tak se dobře snáší nejen s jinými kočkami, ale i s dětmi a dokonce i se psy.

Vyznačuje se také vysokou mírou inteligence a učenlivosti, je tedy ideálním společníkem pro člověka, který se jí může dostatečně věnovat. Péče o takovou kočku musí zahrnovat dostatek pohybu, prostoru k běhání i skákání, ale i složitějších podnětů. Odměnou je ovšem věrnost a láska kočky, která za svým hlubokým, tajemným pohledem skrývá veselou, hravou duši.