Jde o přirozené plemeno, což znamená, že registrovaný standard byl odvozen od koček, jejichž podoba byla určena přirozeným výběrem, a ne selektivním křížením. Původ je potřeba hledat v Keni, kde při pobřeží existuje populace divokých či jen polodomestikovaných koček zvaných khadzonzo. Cílený chov plemene má svůj kořen v roce 1978, kdy si na jedné zdejší kokosové plantáži všimla zajímavých koček v Keni usazená Dánka Jeni Slater. Zaujaly ji natolik, že se rozhodla začít s nimi chovný program.

Původ khadzonzo je nejistý a zahalený řadou dohadů. Podle svědectví domorodců kdysi žily i ve volné přírodě, kvůli změnám krajiny ale přežily jen populace při lidských sídlech. Dlouho se tradovalo, že jde o hybridy divokých koček (ve smyslu jiného živočišného druhu) a koček domácích, moderní genetické testy to ale neprokázaly. Khadzonzo jsou tak biologicky kočkou domácí a podle jedné teorie mohou být potomky koček domestikovaných v pravěku v oblasti Úrodného půlměsíce.

Jeni Slater dala kočkám jméno “africká krátkosrstá”. V roce 1984 si pak její přítelkyně Gloria Moeldrop dovezla jeden pár domů do Dánska a začala tak vlastní chov. Slater v Keni přidala k chovu tmavší pouliční kočku z města Watame, aby zvětšila genetickou pestrost rodu. Do Dánska mezitím byly přivezeny další kočky přímo z řad divokých khadzonzo.

Tak bylo po roce 1991 zřejmé, že vzniklo nové kočičí plemeno, které pro přehlednost dostalo jméno podle keňského národního parku Arabuko Sokoke. Plemeno bylo dále posíleno tím, že v Keni začala vlastní nezávislý program Britka Jeannie Knocker – ta zase přes své kontakty rozšířila kočky do USA.

Dnes tak existuje několik rodových linií sokoke, nezůstaly ovšem izolované. Už Slater a Moeldrop si vyměňovaly koťata, dnes se chovatelé především snaží bránit příbuzenské plemenitbě. Čas od času je kvůli genetické pestrosti do chovu dokonce zařazena další z divokých khadzonzo. Mezinárodní asociace FIFe uznala plemeno už v roce 1993, později se k ní přidala i asociace TICA. Hlavní populace koček jsou dnes mezi chovateli v Dánsku a v USA, keňská linie je ale také důležitá. Navíc se s kočkami dá setkat v menší míře i v dalších evropských zemích včetně ČR. 

Kožich jako u šelmy

Sokoke jsou středně velké, s dlouhýma nohama a štíhlým, ale svalnatým tělem. Mají poměrně malou hlavu s velkýma očima a celé jejich vzezření působí “divokým” dojmem. To je zdůrazněno i tím, že zadní nohy mají trochu delší než přední, což je typická vlastnost divokých koček, která se odráží ve způsobu chůze a v postoji.

Nejtypičtější je pro sokoke jejich kožich, který kresbou připomíná divokou šelmu. Standard plemene umožňuje několik variant znaků od skvrn až po pruhy, stejně jako světlejší i tmavší odstíny barev. Obecně by ale sokoke měla být zbarvena přirozeně od pískové po hnědou. Africký “divoký” původ se projevuje i v tom, že sokoke milují teplo, výborně běhají a skáčou a nevadí jim voda.

Má-li sokoke tělo malého geparda, neplatí to pro její povahu. Ke svým lidem cítí hluboké pouto a jsou velmi mazlivé, i když se nerady nosí. Zároveň jsou velmi společenské a užívají si přítomnost jiných koček, se kterými doslova vytváří smečky, které pak dělají všechno společně. Pokud tuto společnost nemají, o to více k lidem přilnou – a o to více trpí nedostatkem pozornosti.

Sokoke zůstává stále dosti vzácným plemenem, přesto jde říci, že si tyhle kočičky cestu z hlubin Afriky do lidských obydlí našly úspěšně. I když se totiž tváří, že jsou to divoké šelmy, ve skutečnosti jde o velké mazlíčky a je jim s lidmi dobře.