Kurily jsou řetězem ostrovů, který se táhne od japonského Hokkaida po Kamčatku. Jde o oblast poměrně chladnou, přičemž jižní polovina je lesnatá a navazuje na lesy japonského Hokkaida. Právě v tomto prostředí se toto plemeno asi přirozeně utvářelo, jako polodivoký společník zdejších domorodců.
Historicky jižní Kurilské ostrovy považuje za své teritorium Japonsko, přišlo o ně ale ve prospěch Ruska po druhé světové válce. Není jistě bez zajímavosti, že typické japonské kočičí plemeno japonský bobtail nese stejnou krátkoocasou mutaci, jako ten kurilský. Chybí nicméně genetická studie, která by příbuznost obou plemen potvrdila nebo vyvrátila. Japonský bobtail se totiž zbytkem těla od kurilského liší.
Absence ocasu jako evoluční výhoda?
Místní tradice říká, že ocas se bobtailům zkracoval proto, že si kočky navykly na rybolov jako na hlavní způsob obživy. Věčně mokrý ocas jim omrzal a začal se zkracovat. Tak jednoduché to asi nebude, evoluce přeci jen funguje jinak – zrnko pravdy v tom ale být může.
Jiné velké kočičí plemeno Ruska (či přesněji ruskofinského pomezí), karelský bobtail, je totiž kurilskému velmi podobný. Žije sice na druhé straně Eurasie, takže přímá příbuznost asi možná není, přírodní podmínky jsou ale v Karélii Kurilským ostrovům velmi podobné. V chladných oblastech může být absence ocasu skutečně evoluční výhodou.
První zprávy o bobtailech z Kuril jsou staré asi 200 let, odborná pozornost se ale plemeni začala věnovat až po roce 1950. Tehdy se první jedinci dostali k chovatelům v evropské části Ruska a kurilský bobtail začal být šlechtěn a rozvíjen jako příklad vzácně zachovaného "domorodého" plemene sovětského Dálného Východu. Od roku 1994 se díky registraci WCF (World Cat Federation) dostal do mezinárodního povědomí, dnes ho uznává i asociace FIFe. Zajímavé je, že mezinárodní asociace TICA ho bere jako skupinu plemen a rozlišuje jako samostatné jeho krátkosrsté a dlouhosrsté varianty.
Jak jsme uvedli, nejtypičtějším znakem kočky je její krátký ocas, měřící obvykle 5-12 cm. Kočka je to poměrně velká, samci se mohou vahou blížit sedmi kilogramům. Má svalnatou stavbu těla, která díky lehce prohnutým zádům (zadní nohy jsou delší, než přední) působí sevřeně a podsaditě. K tomu ostatně přispívá i hustá srst kurilů.
Kurilský bobtail
| zdroj:
Public Domain Dedication
V dlouhosrsté variantě jde o skutečného kočičího huňáče, i krátkosrstá varianta má ale ochlupení velmi husté. Dvouvrstvá srst s podsadou totiž musela perfektně izolovat v chladných ostrovních podmínkách. Objevují se v podstatě všechny barevné varianty, kočka ale nemívá souvislé znaky ("fleky") – je buď jednobarevná, nebo s mourováním.
V domácím prostředí je kurilský bobtail skvělý lovec nejen hlodavců, ale především ryb. To vysvětluje dvě vlastnosti plemene: má velkou výdrž a sílu a hlavně si rádo hraje ve vodě. Voda je pro kurilské bobtaily oblíbenou zábavou a nikoliv čímsi nepříjemným, jako pro spoustu jiných koček.
Kočka sice vzešla z divokých ostrovů, není to ale divoká šelma. Má velmi ráda své lidi a je schopná se na ně velmi silně fixovat. Rády si proto s lidmi hrají, nechávají se mazlit a celkově umějí velmi dobře dávat najevo svou náklonnost. Kdo tedy touží po přítulném mazlíčkovi s nádechem drsné exotiky, mohl by se právě po kurilském bobtailu poohlédnout.
Vstoupit do diskuze (0)