Krajta zelená, čili Morelia viridis, patří do čeledi krajt a řadí se mezi škrtiče. Mezi krajtami jde o jeden z nejmenších druhů – dorůstá většinou asi jen 160 cm, vzácněji měří přes metry metry. Menším druhem je už jen krajta královská, tedy jeden z nejrozšířenějších terarijních hadů. Vzhledem těla svou čeleď nezapře, typická je pro ni velká hlava s výrazným čumákem. Tělo je relativně úzké v poměru k délce, přesto je poznat na osvalení, že se jedná o škrtiče.

Základní zbarvení je zářivě zelená s řadou podélných bílých skvrnek, břicho má světle žluté. Existují ale i odlišné varianty zbarvení: skvrnky mohou být nažloutlé, vzácná je modrozelená forma, mláďata bývají žlutá se skvrnami tmavými. Obecně lze říci, že její zbarvení v podstatě napodobuje světla a stíny procházející pralesním porostem, což jí poskytuje dokonalé maskování.

V přírodě se vyskytuje na Nové Guineji a na okolních ostrovech, potvrzený výskyt má na poloostrově Cape York v Austrálii. Je to stromový, pralesní had. Většinu života tráví ve větvích stromů, na zem se dostává jen při lovu. Po většinu dne odpočívá zavěšená v typických smyčkách, což je poloha, kterou dobře znají i její chovatelé. Někdy neopouští větve ani kvůli kořisti – vedle drobných pozemních savců se totiž zaměřuje na ptáky, stromové obojživelníky a podobně. V rámci úmluvy CITES spadá do skupiny II a pro její chov není potřeba zvláštní registrace.

Dostatek vlhka, tepla a větví

Stromový charakter krajty zelené ovlivňuje také chov. Ideální je pro ně celoskleněné terárium orientované směrem do výšky, s minimálním půdorysem 70 x 70 cm a výškou 80 cm pro jednoho jedince.

Jako u řady jiných plazů, je i u tohoto potřeba, aby terárium nebyla prostá nádrž – musí být vybavené větracími mřížkami, které zajišťují správnou cirkulaci vzduchu a brání tak vzniku plísní. S tím souvisí i volba substrátu, který na jednu stranu nepodporuje plísně, zároveň pomáhá udržovat vlhkost. Dobrý je lignocel (kokosová vlákna), někteří chovatelé ale i přesto upřednostňují z důvodů finančních i efektivních často vyměňované noviny, se kterými se obydlí dobře čistí.

Obydlí je kvůli životnímu stylu krajty potřeba dobře vybavit větvemi různých velikostí, ve kterých bude had trávit většinu života. Co do váhy není had žádná subtilní užovka, je potřeba tedy volit větve tak, aby se nelámaly. S živými i umělými rostlinami by neměl být problém, zvíře jim v podstatě nebude věnovat pozornost. Pro napodobení tropického lesa je dobré terárium vybavit i větší, mělkou nádobou s vodou, která pomocí odpařování pomáhá udržovat vlhké prostředí.

Kvůli přírodnímu prostředí tohoto hada je potřeba v teráriu udržovat poměrně vysokou vlhkost a teplotu, vyžaduje si tedy aktivní chovatelskou práci. Vlhkost se udržuje pravidelným rosením a to buď manuálním, nebo pomocí automatického přístroje. Zároveň by v teráriu měla být miska s vodou, ze které může had pít. Denní hodnoty by měly činit 60–80 %, v noci i přes 90 %.

Jako u většiny terárií je potřeba výhřevná žárovka a žárovka UVB, často bývají kombinované. Doporučuje se zdroj tepla umisťovat tak, aby obydlí vyhříval nerovnoměrně – pod žárovkou se může had vyhřívat při teplotách přes 33 °C, ve zbytku terária se udržuje přes den 28 °C, v noci 22–24 °C.

Náročnější a agresivnější parťák

Krajty zelené jsou trochu vybíravé v jídle. Nejlepší je brát z ruky krmené mládě od chovatele, které když je navyklé na jeden druh hlodavce, nechce moc experimentovat jinde. Běžnou praxí také je, že zatímco mláďata se krmí myšmi, dospělí hadi dostávají potkany optimální velikosti. Zatímco mladé krajty jedí každý týden, dospělci spíše co čtrnáct dní, není ale výjimkou, že se had „zasekne“ a nežere mnohem déle. Návštěvu veterináře je potřeba zvážit, pokud začne zvíře viditelně ubývat na váze.

Jak jsme naznačili výše, s chovem krajty zelené to není jen tak. Někteří jedinci jsou jen „nevrlí“, často ale bývají i nepokrytě agresivní. Je to noční tvor, přes den tedy bude hlavně odpočívat zavěšený ve větvích. V noci se v něm ale probouzí pudy predátora a tak může útočit na všechno, co se v jeho blízkosti pohne.

Krajta zelená sice nemá jed, přesto dokáže ošklivě pokousat. Někteří chovatelé popisují, že prudkost jejich útoku je taková, že jim had při krmení nečekaně vyrve (mrtvého) potkana z ruky i se svorkami, kterými ho drželi a napodobovali pohyb. Ne všichni jedinci musí být takoví, obecně ale platí, že mazlíček to není.

Nejhorší přístup k takovému hadu – a bohužel se s ním jde setkat – je, když si jej pořizují nezkušení začátečníci z jakési módy. Není to přitom mazlivý, společenský tvor jako užovka červená, ani ho nevezmete zavěšeného na krku oslňovat někam společnost, jako její sestřenici krajtu královskou. Tedy, ani s krajtou královskou bychom neměli zacházet jako s plyšovou hračkou, přeci jen je to ale trpělivé zvíře. Krajta zelená se nejspíš ani nenechá vzít do ruky.

Na druhou stranu jde ale o tvora skutečně půvabného. Je přímo esencí jakési zlověstné hadí krásy. Není se tedy čemu divit, že zkušenější chovatelé jej mají ve velké oblibě. Kdo chce obdivovat kus divoké, pralesní přírody a starat se přitom s respektem a náležitými znalostmi o úžasného tvora, pro toho je krajta zelená zajímavou chovatelskou volbou.