Ve svém rodu Nymphicus je jediným druhem a je australským endemitem. To znamená, že se přirozeně nevyskytuje nikde jinde na planetě. Zajímavostí je, že v australských domorodých jazycích slovo "korela" označuje původně souhrnně některé malé druhy australských kakadu. Korely jsou sice jejich příbuzné, protože spadají do čeledi kakaduovitých, mají ale svou vlastní podčeleď.

Do češtiny se tento etymologický omyl promítl, například v angličtině se ale rozlišuje "corella" (různé druhy menších kakadu) a "cockatiel" (korela chocholatá). Aby v tom ale byl správný zmatek, můžete se v anglických textech setkat i s termínem "miniature cockatoo", což sice znamená doslova "malý kakadu", ale je to jen hovorový výraz pro korely. Nakonec z toho všeho vychází nejlépe jejich latinské jméno, neboť Nymphicus hollandicus by šlo nejlépe přeložit jako "nevěsta/dívenka holandská". To odkazuje na její elegantní, subtilní vzezření a původ z Nového Holandska, což je historický název Austrálie.

V přírodě vyhledávají korely otevřenou krajinu savan a pastvin Austrálie, nemají moc rády pobřežní, vlhké oblasti. Zajímavé je, že nemá vyhraněný způsob sociálního života – sdružují se do párů, menších skupinek i velkých hejn. Fungují vlastně nomádsky, často podnikají dlouhé cesty za potravou a vodou. Nejraději mají ke hnízdění odumřelé eukalyptové stromy.

Červené tvářičky

Divoké korely jsou drobnější, než ptáci šlechtění v zajetí a mají víceméně jeden druh zbarvení. V základní podobě jde o šedé tělo, křídla s výraznými bílými plochami (nejsou ale čistě bílá). Samci mají obvykle žluté či bílé hlavy, samičky častěji šedé – obě pohlaví pak mají oranžové flíčky u uší, které vytvářejí dojem červenajících se tváří.

Hlavní ozdobou korely je její chocholka v barvě zbytku hlavy, u samců tedy bývá zářivě žlutá. Nesmíme opomenout také žíhání ocasních per, které trochu připomíná krahujkování, na které jsme zvyklí od evropských dravců.

Při domestikaci korel a jejich okrasném chovu se ale podařilo vyšlechtit – jako u jiných papoušků – řadu dalších barevných variant, například lutino (žlutobílá), pastelová, straka, šedohlavá či perlová. Jak jsme napsali, domácí korely jsou o něco větší: měří 30-33 cm, váží kolem 80 gramů. Věk dožití se v zajetí uvádí 16-25 let, jsou ale dobře popsané i případy korel, které se dožily 35 let.

Nenáročný papoušek

Popularita a rozšíření korel vychází z nenáročnosti jejich chovu. Nemají speciální nároky na stravu, nejsou náchylné k nemocem, snadno mají mladé. Snad jen nároky na prostor nesmíme podcenit, korela není křeček. Vzhledem k tomu, že ráda létá, ocení spíše delší klec.

Lze ji chovat i solitérně, neměla by ale zůstávat dlouho sama. Jinak je to společenský ptáček, který bude vždy šťastnější v páru či ve skupině, když je to možné. Dobře se snáší i s jinými ptáky, často bývá ve voliérách s andulkami či jiřičkami.

Odměnou za vynaloženou péči je veselý, inteligentní (je schopná se naučit i mluvit) mazlíček. Oproti řadě jiných papoušků není korela vůbec agresivní. Její specifikum je v tom, že chápe celou rodinu jako své hejno a tak se chová přívětivě a hravě ke všem lidem v domácnosti. Korela zkrátka umí být kamarádka – a to je možná nakonec hlavní důvod, proč se tento papoušek tak rozšířil.