Jméno plemene se korejsky správně čte "čindos ga", tedy "čindský pes". Ačkoliv má čeština svá pravidla pro transkripci asijských jazyků, přesto se vžil spíše anglický přepis – jindo. Jméno psům dal jihokorejský ostrov Čindo. Neexistují žádné písemné záznamy o jejich historii, přesto se odborníci shodují, že se v izolaci na Čindu plemeno dlouho vyvíjelo do své svébytné podoby.

Jedna z často skloňovaných teorií říká, že by mohlo jít o křížence místních psů se psy mongolské invazní armády, která ve třináctém století vtrhla do Koreje. Testy DNA ukázaly, že jindo a jiné chráněné korejské plemeno, zvané donggyeongi, měli společného předka až před 900 lety.

Tradiční využití psů bylo jako hlídačů stád a hlavně lovců, v kteréžto roli jsou dodnes v Koreji vyhlášení. Obvykle lovili vysokou zvěř a kance, pro jejich příslovečnou statečnost ale existuje pověst (nepotvrzená historickými prameny), že jindoové lovili i sibiřské tygry. Opakující se historka či anekdota, která zrcadlí pověst těchto psů, také popisuje, kterak jindo ráno budí svého pána a vede ho do lesa k jelenovi, kterého si v noci jen tak pro zábavu sám ulovil.

Nesmí ze země

Že jde o plemeno staré a tradiční potvrdila jihokorejská vláda už v roce 1962, kdy nad psy vyhlásila zákonnou ochranu a označila je za 53. položku v seznamu "přírodních památek" Koreje. Tato nařízení sice na jednu stranu chrání plemeno před míšením a dohlíží na jeho harmonický rozvoj, zabránila ale zároveň jeho většímu rozšíření.

Kvůli korejským zákonům je totiž velmi obtížné čistokrevné jindu vyvézt ze země. Na Západ se dostali v podstatě až v 21. století díky diplomatickým darům a několika váženým korejským imigrantům. V Evropě je dnes registrováno jen pár kusů ve Francii, 25 ve Spojeném království a donedávna pouzí dva psi v USA.

Neposlušný, ale hodný

Korejský jindo je typickým zástupcem asijských psů podobných špicům. V jeho vzhledu najdete ozvuky dobře známých japonských plemen, stejně jako "liščích" tváří typických pro špice obecně. Je to středně větší pes, dorůstající až 55 cm a váhy 23 kg. Fenky bývají menší a s hranatější hlavou, takže se někdy dají rozlišit na pohled.

Tradičně se rozlišují dvě varianty těla: tonggol, který je svalnatější a podsaditější a hudu s méně vyklenutým hrudníkem a elegantnější figurou. Hlava jindo je "špicovitá", s postavenýma trojúhelníkovýma ušima a protaženějším čumákem. Ocas často nosí zatočený nahoru. Jindo má kratší dvouvrstvou srst s podsadou, která dobře izoluje. Standard plemene rozlišuje pět barev: bílá (zahrnuje i krémovou a světle béžovou), zlatavou, šedou, černou s hnědými znaky a pruhovanou "tygří".

Zlatá varianta jindo | zdroj: commons.wikimedia.org (autor LIM In-Hak)

Jak už jsme naznačili, jindové mají v Koreji dvojakou pověst: Na jednu stranu jsou vyhlášení pro svou věrnost a oddanost. V Koreji se traduje řada příběhů s typickou osnovou "pes se vrátil stovky kilometrů", případně "pes roky čekal na ztraceného pána". Zároveň ale mají nezkrotnou duši, která se špatně učí poslouchat.

Při výcviku si obvykle v rodině vyberou jednu dominantní osobu, jejíž povely občas poslechnou, ostatní lidi pak okázale ignorují. V roce 2009 se korejská policie zabývala otázkou, zda z jindů nerekrutovat služební psy, nakonec ale vyšla zpráva, která konstatuje, že jsou pro toto naprosto nevhodní.

Z čeho tedy plyne jejich popularita? Je to jistá oduševnělost, vitalita a radost ze života. Typický jindo možná neposlouchá, ale není to zlý pes. Je hravý, dobrosrdečný a vždy překypující energií. Navíc i jako lovci jsou prý dodnes v Koreji nepřekonatelní. Je to zkrátka milující zvíře, které ale potřebuje trpělivého pána, velký dvůr a nízký plot, který lze přeskočit a není potřeba jej bořit pokaždé, když se rozhodne si v noci vyrazit do lesa na jeleny.