Jak napovídá už její jméno, manská kočka pochází z ostrova Man. Ten je samosprávným britským územím, nepočítá se ale za integrální součást Velké Británie. Tak jako je zdejší unikátní kultura výsledkem různých vlivů vyvíjejících se v ostrovních podmínkách, tak i předci manských koček přišli odjinud, dlouho se ale vyvíjející ve specifické ostrovní izolaci.

Dnes se už ví, že absence ocasu se objevila jako genetická mutace mezi manskými kočkami přímo na ostrově a postupně drtivě převážila. Přesná doba není jasná, ale mohlo to být poměrně brzy, protože už na počátku 19. století jsou manské kočky z ostrova vyváženy právě pro svůj kuriózní vzhled.

Zajímavé při tom je, že se na ostrově vypráví řada příběhů a anekdot, které buď líčí, kterak kočky na ostrov už bez ocasu přišly (což genetika nepotvrzuje), případně kterak ho ztratili při nějaké nepozornosti nebo nehodě. Starší historky povídají, že manské kočce ocas uštípnul Noe dveřmi při zavírání Archy. Na začátku 20. století byl zase oblíbený motiv, kterak manx ztrácí ocas kvůli zvědavosti kolem motocyklu nebo letadla. Ten se dokonce dostal i na známky vydané ve 30. letech na ostrově.

Jak kočka manx přišla o svůj ocas - anekdotické známky z 30. let 20. stol. | zdroj: archiv autora

Je každopádně fakt, že manská kočka je už pevnou součástí kultury a folklóru svého ostrova a až donedávna platilo, že ocasatá kočka je na Manu spíše výjimkou. Celkově je ovšem jejich populace spíše na ústupu a tak se i poměr tradičního plemene vůči běžným kočkám snižuje.

Tradiční chovy manských koček totiž byly spojené s farmáři, kteří je hojně užívali jako velmi schopné myšilovy. Také byly oblíbené jako kočky lodní. S tím jak ale ubývá malých farem a roli koček převzaly moderní prostředky, ubývá i manx.

Nejde ale o plemeno ohrožené a stále ostrovu dominuje. Jen už ho asi nenajdeme na každé farmě či v každém domě, co zápasil s hlodavci. Manské kočky jsou ale jedno z nejstarších plemen chovaných „odborně“ – na výstavách se objevily už v pozdním 19. století, první plemenný standard byl publikován v roce 1903. Mezinárodně uznáno bylo toto plemeno hned na počátku vzniku mezinárodních registrů a například v USA se podle záznamů objevuje už kolem roku 1920.

  Manská kočka | zdroj: Pixabay

Kromě absentujícího ocasu je pro ni typická velká, kulatá hlava a krátké, ale mohutné a svalnaté tělo, přičemž zadní nohy jsou trochu delší, než přední. Srst může být krátká i dlouhá, je poměrně hustá a velmi měkká, nemá typické zbarvení.

Pokud jde o zvláštnosti ocasu, pak je potřeba zopakovat, že jde o genetickou mutaci. To znamená, že se mohou objevit různé varianty projevu genu, včetně toho, že část populace koček má ocas normální. Rozlišují se pak kočky rumpy (tj. zcela bez ocasu), stumpy (s krátkým „zaječím“ ocasem) a taily (ocasaté ovšem i ten může být jen poloviční oproti běžné kočce).

Mazlivá povaha

Zajímavé při tom je, že ocasaté kočky jsou nutné pro zdravý chov – vlastnosti genů nesoucích krátkoocasou mutaci totiž způsobují, že při spáření dvou koček zcela bez ocasu existuje vysoké riziko genetických poruch plodu, které obvykle vedou k potratu. Při geneticky zdravém spáření kočky s ocasem s kočkou bez něj je pak asi polovina koťat ve vrhu nositelem genu charakteristického pro plemeno.

Kočky jsou dnes pro svou povahu oblíbené jako mazlíčci. Jsou totiž velmi přítulné a přátelské, ostatně dlouhá desetiletí šlechtění se projevila i na jejich povaze mazlivé kočky. Jejich lovecké zaměření se pak projevuje v tom, že mají rády pohyb a jsou aktivní, některé si dokonce užívají aportování. Přitom je zajímavé, že jim absence ocasu nijak nekomplikuje lezení či skákání.

Kromě samotného Manu jsou dnes nejvíc rozšířené v Anglii, Skandinávii a USA, setkat se s nimi ale můžeme i u nás. Charakteristický vzhled manských koček je tak typické, že se dokonce užívají pro definování jiných „bobtail“ plemen s podobnou mutací. Říká se, že ocas je ozdobou každé kočky, ty manské ale vědí, že skutečné elegance lze dosáhnout i bez něj.