Jméno kartouzským kočkám dala prý legenda, že je po Francii rozšířil mnišský řád kartuziánů. Ten se ke kočkám údajně dostal po křížových výpravách, když je ve 13. století ze Sýrie přinesli křižáci. Tradovalo se, že kočky byly kartuziány cíleně chovány v klášterech, jako ochrana před hlodavci i jako milá společnost.

Badatelé se tímto tradičním výkladem zabývali, museli ale bohužel zkonstatovat, že kartuziánské archivy nenesou žádnou zmínku o tom, že by byly kočky v klášterech přítomny. Ovšem fanoušci plemene to vyřešili konstatováním, že je asi mniši brali jako samozřejmost, tak se o nich nezmiňovali. Pravděpodobnější výklad jména plemene je takový, že jejich srst připomínala luxusní španělskou vlnu, jež se v barokní Francii nazývala kartouzskou.

I když je středověký původ koček zahalen nejistotou, jsou první zmínky o plemeni pozoruhodně staré. Nejstarší zpráva o modré francouzské kočce je v básni z roku 1558. Na obraze z roku 1747 je pak taková modrá kočka (která se, pravda, mračí trochu jako legendární grumpy cat) i vyobrazená. To, že šlo o kočky výjimečné, napovídá i skutečnost, že na zmíněném obraze je čičina vymalovaná jako mazlíček v náručí dámy.

To je v takto rané době ještě relativně vzácnost, kočky se zobrazovaly spíš jako myšilovové a "funkční" domácí zvířata. O významu kočky a jisté hrdosti na ni svědčí i to, že když významný francouzský přírodovědec Buffon vytvářel svou taxonomii druhů, jež se používá v základu dodnes, vyčlenil chartreux jako samostatný druh oddělený od kočky domácí. Později to ale bylo samozřejmě zrušeno. Chov koček měl ovšem i své stinné stránky, v některých regionech Francie byly prý ceněné pro své kožichy a maso.

Magdaleine Pinceloup de la Grange (Jean-Baptiste Perronneau, 1747) | zdroj: http://www.getty.edu/art/collection/objects/747/

Za války málem vymizely

Kočky byly v jistých kruzích populární, mezi jejich majitele patřil například Charles Baudelaire nebo později Charles de Gaulle. Jejich populace ale patrně nikdy nebyla příliš velká, proto když za první světové války do Francie přišla bída, bojová fronta a hlad, začalo kartouzských koček rapidně ubývat.

Až po druhé světové válce si ale chovatelé a nadšenci všimli, že plemeno je na vymření a že je problém vůbec živé chartreux najít. Díky společnému úsilí se to ale podařilo a skrze spojení posledních kusů – a nalezení několika divokých populací – bylo plemeno zachráněno bez úzké příbuzenské plemenitby.

V chovatelských kruzích jsou populární, světově jde ale v podstatě pořád o neznámé plemeno. Na celém světě je snad jen 100 aktivních chovatelů, kteří se věnují rozvoji a udržování plemene. Zajímavé je, že nejčistší linie se dnes patrně drží v USA, přitom registrovaných chovatelů je tu jen cca 25. Když ovšem řekneme "neznámé plemeno", neznamená to absolutně – například právě v USA v Montrealu je kartouzská kočka oficiálním maskotem největšího jazzového festivalu na světě.

Hlavně nekřížit s ruskou nebo britskou modrou kočkou

Je to středně velké plemeno, které sice vykazuje jistou podobnost s ruskou či britskou modrou kočkou, už na první pohled je ale unikátní. Ostatně, právě s výše řečenými plemeny by se v žádném případě neměla dle standardu křížit, aby zůstala zachována čistokrevnost a staletá linie koček.

Má pevné, svalnaté tělo a celkově působí (obzvlášť kocouři) statným dojmem. Výraznou mají i hlavu s poměrně vysoko postavenýma ušima. Zvláštní tvar tváří a čenichu jim dodávají typický výraz, který jednou vypadá jako mírný úsměv, u jiných spíš jako zamračení se. Oči má velké, obvykle ve výrazných odstínech žluté a měděné. Srst je velmi silná a hustá (ale ne dlouhá), měla by být jednobarevná, ve všech odstínech modrošedé.

Jsou to klidné, tiché kočky, které projevují značnou míru inteligence. Ta se ukazuje i v tom, že své okolí rády pozorují a zkoumají – chovatelé navíc popisují, kterak si dokázaly některé z nich zapamatovat, jak si zapnout rádio či dokonce otevřít okno.

Jsou také velmi hravé a přátelské, kotěcí hravost jim zůstává i v dospělosti. Mají rády děti, netrpí agresivitou a rády se mazlí. Obvykle si v rodině oblíbí jednu osobu, v jejíž blízkosti se maximálně zdržují a sledují ji skoro se psím potěšením. Ovšem to jim neříkejte, urazily by se za to "psí" adjektivum.

Je vlastně s podivem, že je kartouzská kočka pořád tak málo rozšířeným plemenem. Jde totiž o ideálního mazlíčka – klidné, veselé, inteligentní, krásné na pohled, prý také obecně velmi zdravé. Ony samy by možná s jistou francouzskou ješitností ocenily to, že jsou vlastně vzácné, ale upřímně: bylo by pěkné tyhle modré krasavice potkávat v domácnostech častěji.