Historie kníračů je dlouhá a bohatá. Jejich vývoj probíhal v německých oblastech, konkrétně asi v Bavorsku a Württembersku. Odborníci uvádějí, že jejich nejpravděpodobnějším předkem může být německý pinč, křížený s dalšími plemeny, například německým pudlem, vlčím špicem či možná i boloňským psíkem. Faktem je, že už některá středověká a raně novověká vyobrazení ukazují kníraté psy ne nepodobné dnešnímu plemeni.

Tradičním zaměstnáním těchto psů bylo hlídání statků, doprovod kupců a formanů či lov velkých hlodavců v hospodářských budovách. Ne nadarmo se v našem prostředí dodnes objevuje starší označení stájový pinč (někdy se takto ovšem pojmenovává i pinč německý), v německém prostředí se zase už v polovině 19. století objevuje jméno hrubosrstý pinč. Ostatně, čtenáři slavného románu Švejk si jistě vzpomenou na literární krádež hrubosrstého stájového pinče, což je právě střední knírač. Jméno knírač se u nás obecně začíná prosazovat až po roce 1917 na návrh kynologa Hrůzy.

Z jednoho plemene tři

Počátek cíleného, moderního chovu se datují víceméně až do poslední čtvrtiny 19. století. Tito psi se po roce 1880 objevovali na řadě německých i evropských přehlídek a už v roce 1899 byli představeni i v New Yorku. Skutečné popularity a plného mezinárodního uznání se ale dočkali až po první světové válce.

Na přelomu 19. a 20. století také byla cíleně vyšlechtěna trpasličí varianta, dnes považována za samostatné plemeno zmíněné v úvodu: knírač malý. O trochu později se pak přistoupilo i k zaměření se na velkou variantu, knírače velkého. Obě „odštěpená“ plemena existovala v nějaké formě už dříve, kupříkladu se často uvádí fotografie císařovny Sissi, která byla kolem roku 1850 vyfocená se psem, který vypadá jako typický knírač velký. Ale až jejich cílené šlechtění je definovalo jako samostatná plemena.

Pokud se vrátíme ke knírači střednímu jako plemeni původnímu, pak můžeme říci, že se už podle jména jedná o středně velkého psa, který dorůstá nejvýše 20 kg při výšce 50 cm. Pro srovnání knírač malý má jen okolo 35 cm a 7 kg, knírač velký v největším vzrůstu až 70 cm a 47 kg. Má souměrné tělo, výška v kohoutku přibližně odpovídá délce. Působí podsaditě a svalnatě a je znát, že má v sobě jistou vytrvalost a sílu. Pes má silné čelisti, jeho nejklasičtějším rysem jsou pak mohutné vousy. Ty u pěstěných, výstavních jedinců často dorůstají až k hrudníku. Uši bývají napůl sklopené.

Knírači mají hrubou, drsnou srst s hustou podsadou, u knírače velkého kdysi existovala i hladkosrstá varianta. Tradiční barvy jsou černá a tzv. pepř a sůl, což je zbarvení, které vzniká střídáním bílé a tmavé části na chlupech. Typické je například u vlků. Často se psům vytváří světlejší a tmavší místa, která formují tmavou masku a světlé vousy. U knírače malého pak standard plemene povoluje ještě vedle černé a pepře a soli také bílou či černostříbřitou barvu.

Hlídači, ale i společenští psíci

Obecně jsou knírači stateční, temperamentní psi s výraznou osobností. Vyznačují se značnou inteligencí a knírači střední proto excelují i jako služební a asistenční psi. Udává se ale, že jde o poměrně tvrdohlavé plemeno, které potřebuje zkušeného chovatele, při dobrém vedení je to ale milující společník.

Podobně náročnější povahu mají i knírači velcí, oproti nim a jejich středním bratrancům se ale u kníračů malých pozná, že byli šlechtění hlavně jako společenské plemeno. Právě ti bývají méně tvrdohlaví a oproti svým větším příbuzným také mnohem lépe snáší rozmary dětí. Ačkoliv i knírač malý je energický a temperamentní pes, nemá tak velké nároky na pohyb a cvičení, jako knírač střední i velký.

Jak jsme několikrát zmínili, knírači jsou starým a tradičním plemenem, které se těší značné oblibě nejen v domovském Německu, ale prakticky v celé Evropě i Spojených státech. Dá se říci, že tito psi mají jistou výhodu v tom, jak se jejich rod rozdělil na tři výškově různá plemena. Pokud totiž knírač potenciálního chovatele zaujal, může si vybírat podle svého zaměření.

Od společenského knírače malého, přes hlídače a sportovce knírače středního, až po siláka a obranáře knírače velkého. Obzvlášť pro větší varianty je sice lepší mít nějakou chovatelskou zkušenost, přesto si hlavně knírač malý dokáže najít cestu i k začátečníkům.