Kishu (správný český přepis japonštiny by zněl "kišu", ale už je zažitý přepis anglický) se přirozeně vyvíjel v hornatých provinciích Mie a Wakajama jako pes široce užívaný při lovu na kance a jeleny. Fanoušci plemene někdy uvádějí, že bylo v Japonsku vyšlechtěno už před tisíci lety. Jako všechny podobné informace o historii tradičních plemen plave ale tento údaj tak trochu na vodě. Z doby tak vzdálené nemáme věrohodné prameny, nelze tedy jasně říci, kdy v minulosti už bychom o kishu mohli mluvit.

V tradiční kultuře ale svůj otisk má. Kupříkladu se traduje pověst, že prvním předkem plemene byl jeden z dnes vyhynulých vlků z ostrova Honšú. Toho měl dostat jako společníka darem lovec přímo od zraněné vlčí matky, nad kterou se slitoval a ošetřil ji. Mnoho kishuů tak dodnes dostává jména, která obsahují slovo "vlk".

Tradiční plemeno

Moderní historie plemene se začíná psát ve 30. letech 20. století. Tehdy kynolog Haruo Isogai pořizoval soupis přirozených plemen Japonska a popsal při tom i psy kishu. Kishu je tam považován za jednu z "přírodních památek", jak jsou tradiční psi označováni.

První standard plemene byl publikován v roce 1934. Zajímavostí je, že dnes je dominantní barvou kishu bílá. Přitom podle předválečných zápisů začalo čistokrevné šlechtění na základě psů sesbíraných v horách, z nichž až 70 procent bylo zbarvených jinak.

Kishu se v průběhu dvacátého století sice v malém množství rozšířil do Evropy i USA, stále jde ale o vzácné plemeno. Ba co víc, ani v samotném Japonsku nepatří mezi nejpočetnější. V posledních letech psů stále ubývá a nebýt skutečných nadšenců pro plemeno, patrně by mu hrozilo vyhynutí. Jaká je příčina, není jasné, snad že to není vhodný pes do města a že vyžaduje náročnější výcvik.

Odolný, loajální a vitální

Je to středně velký pes lehké stavby těla, dorůstá asi 50 cm při váze do 27 kg. Má krátkou, přiléhavou srst, která je ovšem velmi hustá – dědictví po předcích doprovázejících lovce v horách. Nejběžnější barvou je bílá, povolená je ale i červená, nažloutlá a černohnědá kombinace. Oči mají typický mandlový tvar, celkově vzezření hlavy a oháňky odkazuje i na další známá japonská plemena.

Je to velmi odolný a vytrvalý pes, známý svou loajalitou a vitalitou. Uvedli jsme, že vyžaduje náročnější výcvik – to je dáno tím, že jde na jednu stranu o psa inteligentního a učenlivého, má ale dominantní sklony a jako lovecký pes potřebuje jasně cítit, kdo je vůdce smečky.

Pokud je ale vycvičený dobře, je to oddaný ochránce rodiny. Navíc má tu výhodu, pro kterou byl oblíbený i mezi lovci, že je velmi tichý a skoro neštěká. Jak zaznělo v úvodu, u nás proslaveného bílého psa Gora ze stejnojmenného japonského seriálu si zahrál pes tohoto plemene. Bez učenlivosti a schopnosti poslouchat příkazy by se ovšem psím herce nestal.

Kishu-inu je pes, se kterým se u nás setkáte jen velmi vzácně, pár chovatelů ale v Česku je. Kdo má rád japonská psí plemena, jistě o něm už slyšel. Kishu má charakter, který lze vztáhnout i na ostatní psí plemena – hrdý, klidný a tichý. Jako by v těchto "přírodních památkách", mezi které se v Japonsku tradiční plemena psů řadí, žil duch dávných hor a venkova Země vycházejícího slunce.

Je možná škoda, že seriál "Goro, bílý pes" je dnes v Japonsku úplně neznámý (na rozdíl od české popularity získané u generace vyrůstající na pořadech Magion a Vega). Tomuto pomalu mizejícímu plemeni by totiž dělal skvělou reklamu.