Předně je potřeba říci, že existují různé přístupy a ne ve všem se zkušení chovatelé shodnou. Někdo je zastáncem přísné linie ve výchově, jiný je benevolentnější. Obecně ale platí, že pokud štěně při socializaci během prvního roku života získá nějaký špatný návyk, jen velmi těžko se jej zbavuje. Při výchově malého pejska je tak potřeba být na jednu stranu citlivý, aby z něj nebyl uzlíček nervů, a zároveň důsledný.

Základní informace zní: ano, použití zubů při hře a poznávání světa je u štěňat naprosto přirozené a hraje v jejich vývoji důležitou roli. Je to srovnatelné s lidskými miminky, které také mají tendenci všechno strkat do úst.

S tím rozdílem, že štěně je malá šelma, a tak je nějaké korigování kousání na místě. Nejde ho ale pejskovi zakázat nebo mu v něm zcela bránit. Pomocí svých malých zoubků zkoumá nejen nepohyblivé předměty, ale i jiná štěňata a lidi. Zjišťuje tak, jak je co pevné, jak to chutná a zda je žádoucí některé chování opakovat.

Když štěně poznává svůj nový domov, je proto přirozené, že zkouší žvýkat i nábytek, koberce, polštáře, oblečení, boty, dálkové ovládače, vlastní pelíšek a podobně. A stejně tak je ale přirozené, že z toho obvykle nemáme radost. Na prvním místě je potřeba se pokusit o citlivou korekci – citlivou v tom smyslu, že se na zvíře nesmíme hněvat, křičet po něm či ho dokonce bít. Štěně nemá zlý úmysl a jedná jen tak, jak mu velí vrozené chování.

Nabídněte alternativy

Nejlepší cesta je směřovat potřeby žvýkání někam jinam. Pokud lze předmět, který pejska neustále láka, odstranit, pak tak učiňme. Nabídněme mu oproti tomu dostatek vhodných hraček a materiálů, které žvýkat může. Je také potřeba si na nový přírůstek najít dostatek času a věnovat se mu při hrách spojených právě s hračkami.

Když bude štěně stimulované dostatkem pestrých podnětů, nebude mít potřebu řešit nudu vykusováním děr do gauče. Pokud psa přeci jen přistihneme, jak žvýká něco, co nemá, pak je nejlepší získat jeho pozornost nějakým zvukem, který používáme jako ekvivalent „pozor“ – mlasknutí, zaťukání, zahvízdání a podobně. Potom jeho pozornost odveďme pryč k hračce.

Specifickou záležitostí je žvýkání kvůli výměně mléčného chrupu za stálý. To nastává mezi 12. a 16. týdnem života a projevuje se zvýšenou potřebou kousat, často se navíc objevují bolesti dásní a podobně. V takových chvílích je dobré pejskovi poskytnou speciální hračky z měkkého plastu, které vydrží nápor zvířete nenaloženého z bolestivého procesu. Někdy navíc bývají s chladivým účinkem. U všech hraček ale platí, že je potřeba mít mazlíčka pod kontrolou. Některé nevydrží nápor malých zoubků a je zbytečné, aby se naše zvíře krmilo rozžvýkaným plastem.

Kousání jako součást hry

Kousání ale není jen záležitostí zkoumání světa a bolestivých zubů, ale i hry. Když si hrají štěňata spolu, je takové kousnutí důležitou součástí, a navíc vyvolává celou řadu sociálních interakcí, ze kterých se zvíře učí. Poznává, co si může k ostatním psům dovolit, jak kousnout tak, aby zůstalo u hry, a učí se reagovat na ostatní. Když kousne příliš silně, pak si s ním kamarád odmítne hrát, případně mu to vrátí – a poučení je na světě.

Tím se dostáváme k tomu možná nejdůležitějšímu – k situacím, kdy štěně ve hře kouše člověka. To je něco, čemu je potřeba se bránit a nepodporovat to třeba tím, že se naše ruka de facto dostane do role hračky. Přitom jsou situace, kdy to ale vyloženě svádí a hra se štěnětem se zdá naprosto nevinná. Problém je v tom, že každý pes nevyhnutelně vyroste a z dříve neškodných kousnutí – které si zvíře vštípilo jako zábavné a pozitivní chování – se stává výrazně nepříjemnější záležitost.

V podstatě je potřeba postupovat tak, jak by postupoval na našem místě jiný pes: dát štěněti najevo, že je nám to nepříjemné. Opět zopakujme, na místě není hněv nebo agresivita. Jakmile ale štěně do ruky kousne, je nejlepší vyjeknout, tedy dát najevo nepříjemnou reakci a hru prostě přerušit.

V podstatě není úplně správně ucuknout, jako u autentické bolesti. Spíše zřetelně zvukově zareagovat a pak se stáhnout – dát štěněti prostor, aby naši reakci plně pochopilo. Pokud je zvířátko úporné, tak odejít. Pokud tyto reakce budeme provádět ve správném věku, kdy se štěně intenzivně učí, pak obvykle velmi rychle přijde na to, že ruka či noha prostě hračka není – a tato znalost by mu pak měla zůstat celý život.

Hlavně ne hněv

Kousání a chňapání zuby je zcela přirozené chování štěňat, potřebuje ale jistou korekci. Při tom se ale neustále musíme držet některých zásad: nejednáme ve hněvu, štěně nezastrašujeme, zároveň zůstáváme trpěliví, vytrvalí a důslední. Některé věci jsou otázka individuální povahy – může se stát, že zrovna náš pejsek bude obzvláště rozpustilý.

Pokud máme pocit, že výchova nepostupuje správně, je vždycky dobrý nápad se obrátit na zkušenější chovatele či odborníky na psí chování. Pokud podlehneme frustraci z tvrdohlavosti či pomalého učení štěněte, lehko se může stát, že sice zadupeme nechtěné chování, ale vyměníme ho za stres, strach a úzkosti, které se jako bumerang vrátí v pozdějším věku.

Se štěnětem je to do značné míry jako s dítětem – chceme ho citlivě formovat, ale nechceme zraňovat jeho psychiku. Odměnou za veškerou trpělivost je nám pak mazlíček, který je milujícím kamarádem, se kterým nemusíme v dospělosti řešit zásadní problémy.