K oficiálnímu ustanovení plemene došlo sice až po roce 1945, podobní psi ale na východě Skandinávie existovali podle popisů přinejmenším 200 let. Mezi předky, či možná souběžně se vyvíjející plemena, bývají řazeny všechny odnože ruské lajky, stejně jako další severští špicové. Kromě základních rysů totiž tito psi sdílí výrazně zakroucený ocas nošený nad hřbetem. Jako lovci tedy předkové dnešních karelských medvědích psů na ruskofinském pomezí sloužili už dlouhou dobu. 

V roce 1936 pak začal řízený chovný program, který si kladl za cíl vyšlechtit psa specializovaného k lovu medvědů a losů. Chaos druhé světové války sice na čas vše zastavil, už v roce 1945 byl ale představen standard plemene. Mezinárodního uznání se karelský medvědí pes dočkal v roce 1946. Také se v dějinách psa mimochodem tak trochu promítá nelehká politika a dějinné změny 20. století.

Sama Karélie byla po staletí přechodovým územím mezi Skandinávií a Ruskem. Dnes, jako důsledek vzniku SSSR a Zimní války, sice patří většina historického karelského území Rusku, přesto je však plemeno dílem finských a švédských chovatelů. Menší sovětský podíl na vzniku plemene také existoval, přesto však zájem o chov z této strany byl minimální, proto je dnes pes považován za finské národní plemeno. Nejvíce rozšířený je pak vedle Finska ve Švédsku. V Česku je poměrně vzácný, své fanoušky i chovatelský klub tu ale má. 

Regulace medvědí populace

Zajímavostí je, že zatímco řada loveckých plemen svou starou roli odsunula na vedlejší kolej a stali se primárně psími společníky či služebními psy, u karelských medvědích psů zůstala velmi silná. Dodnes jsou nejoblíbenější mezi lovci a myslivci. Navíc byli i v moderní době cíleně použiti například při programu regulace medvědí populace v národních parcích v USA či v letovisku Karuizawa v Japonsku. Nešlo při tom jen o lov, kupříkladu v japonském případě zapůsobila odstrašivá síla psů držených ve městě natolik, že mezi lety 2006 a 2017 poklesl počet střetnutí s medvědem na katastru Karuizawa z 255 na čtyři. 

Karelský medvědí pes skutečně nezapře, že byl vyšlechtěn do tvrdých a náročných podmínek. Je to větší pes dorůstající výšky 50 cm při hmotnosti 24 kg. Tělo má dobře vybavené svaly, ačkoliv celková tělesná konstrukce bývá označována za lehkou a velmi pohyblivou. Ve tváři připomíná špice, má ale mohutnější a kratší čelisti. Typickým znakem je výrazně zakroucená oháňka nesená nad linií hřbetu. Celé tělo karelského psa kryje hustá srst, která perfektně chrání před chladným počasím i vodou, v létě pak před sluncem. Barvy odkazují na jiné severské psy – aljašské malamuty, lajky, sibiřské husky a další. Pes je totiž čistě černobílý, přičemž převažuje černá, bílá bývá hruď, část masky a končetin. 

Složitá povaha

Je bohužel pravda, že karelský medvědí pes má komplikovanou povahu a zatím to není příliš vhodný společník k huňatému mazlení. Bývá agresivní vůči jiným zvířatům. Potřebuje při výcviku pevnou ruku a zkušené vedení. Jsou také velmi teritoriální a chrání si své území. Kvůli tomu ale bývají dobří hlídači.

Je pravda, že ke svým lidem bývají velmi oddaní a milující, o to větší je ale jejich nedůvěra vůči cizincům. Dokonce si při dobré socializaci zvyknou na děti své rodiny a mají je rádi. Hry známých dětí s cizími ale mohou mylně vyhodnocovat jako konflikt a začít svou rodinu tvrdě bránit. Milují pohyb a venkovní prostředí, přičemž ale platí, že jejich loveckou mysl je potřeba právě fyzickou aktivitou často a vydatně zaměstnávat. 

Pro tyto vlastnosti není plemeno oblíbené jako společenské. Ano, velmi si ho cení lovci a myslivci, mají své fanoušky i mezi zkušenými chovateli oceňujícími psa s výrazným charakterem. Pořád jsou to psi – umí být k lidem milující, populární rodinný pes se ale z toho karelského medvědího asi nikdy nestane. Jejich půvab lze přirovnat k půvabu severské zimy. Má své velké kouzlo, je ale potřeba ji nepodceňovat a chovat se při ní zodpovědně, jinak dovede nepříjemně překvapit svou tvrdostí.