Rod kakariki dnes obsahuje osm druhů, některé se dále dělí na jednotlivé poddruhy. Mezi chovateli jsou asi nejvíce rozšíření kakariki žlutočelý a rudočelý. Oba druhy jsou si velmi podobné životním stylem a víceméně i vzhledem. Jsou to spíše menší ptáci, kteří v divoké přírodě obývají lesy novozélandských ostrovů. V přírodě se tito ptáci živí semeny, ovocem a ořechy, příležitostně i hmyzem. 

Kakarikiové jsou ale citliví na zásahy do přírody a invazní druhy, proto jsou někteří z nich vážně ohrožení. Druhy rudočelý a žlutočelý jsou na tom ale ještě relativně dobře, a i když jsou v domovině jejich populace poměrně křehké, není pro jejich držení potřeba žádný certifikát CITES.   

Jsou to menší papoušci - kakariki žlutočelý dorůstá asi 23 cm, rudočelý pak 27 cm. V přírodním zbarvení tvoří základ zelená, na spodních partiích bývají žlutaví, na křídlech se objevuje modrošedá. Kakariki žlutočelý má zlatožluté čelo s karmínovým pruhem nad zobákem a kroužkem kolem očí. Rudočelý má karmínové zbarvení od temene po čelo a pásku přes oči. Pohlaví nebývají různě zbarvená, samci ale mívají nápadně větší postavu, hlavu i zobák a zkušení chovatelé je dokáži poměrně snadno rozpoznat. 

Díky oblíbenosti u chovatelů vzniklo vedle přírodního zbarvení také velké množství barevných mutací, které se prosadily hlavně u kakarika rudočelého. Můžeme se tak setkat s papouškem, který má sice čelo typicky tmavě rudé, zbytek těla je ale zbarvený jinak. Jde například o tzv. skořicovou, žluté straky (kombinace žluté a zelené) či mimořádně ceněnou pastelově žlutou, mnohými označovanou za nejkrásnější z barevných mutací. Variant kakarikiů ale neustále přibývá a čas od času se na burzách objeví nějaká novinka, jejíž cena mnohonásobně přesahuje cenu běžného ptáka. 

Žlutá mutace kakariki rudočelého | zdroj: Profimedia

Ačkoliv je to docela malý papoušek, má poměrně velké nároky na prostor. Rád se zdržuje na zemi a stejně tak rád šplhá – zkušení chovatelé tedy říkají, že kakariki se moc nehodí pro domácí klecový chov a zaslouží si spíše prostornější voliéru s možností vylétnutí do venkovní části. To je navíc umocněno tím, že nesnáší samotu a velmi se doporučuje chov v páru, ve skupinkách či alespoň s nějakým dalším papouškem, například andulkou. Kakarikiové se ovšem dobře snesou i jako dva samci, pokud nechcete začínat chov. 

Hodně času na zemi

Doporučuje se je krmit semennými směsmi pro malé papoušky s tím, že ptáci mají poměrně individuální chutě. Někdo tak má zkušenost, že jeho kakariki nesnáší proso, u jiného je to hlavní složka potravy a pro změnu odmítá slunečnici. Jídelníček je vhodné doplnit o zelené krmení, malé množství ovoce a podobně.

Protože kakariki tráví hodně času na zemi, projevuje se to i při jídle. Ptáci upřednostňují potravu sbíranou ze země, někdy je dokonce můžeme vidět, jak z výše umístěné misky zrní nejprve vyhází dolů a teprve pak se jdou najíst. Přitom se ovšem vehementně přehrabují v podestýlce a jsou schopní okolí obydlí velmi zaneřádit – což je další argument proti klecovému chovu. S tím souvisí další specialita, řada jedinců si ráda namáčí krmení do vody, což opět dokáže nadělat pořádný nepořádek. 

Kakariki patří mezi společenské papoušky, který se s trochou trpělivosti a seznamováním se od mláděte dokáže dobře ochočit. Stává se z něj pak přátelský a zvědavý společník, který sedá na prst, má rád lidskou společnost a nechá se krmit z ruky. V podstatě skrze ovocné pamlsky není vůbec těžké získat jejich náklonnost a pozornost při výcviku. 

Kakariki se ostatně dokáže naučit i pár slov. Výhodou pro někoho může být i to, že má poměrně tichý hlas, alespoň ve srovnání s některými jinými druhy. Kakarikiové jsou skupinou nenáročných a milých papoušků.

Jsou vhodní i pro začínající chovatele snad jen s tou podmínkou, že se jim poskytne největší možný životní prostor a že se ptáci nebudou omezovat na malou klec. Ostatně, to koliduje i s jejich stravovacími návyky. Kdo ale dokáže kakariki nachystat vhodné prostředí, ten získá zajímavého ptačího mazlíčka.