Historie kai ken ve starších dobách není jasná. Předpokládá se, že jeho předci patřili, stejně jako u jiných velkých plemen Japonska, mezi psy lovecké. Uvádí se, že se specializovali na kance a jeleny, ovšem je pravda, že to se říká i o ostatních plemenech. Faktem ale je, že jejich domovinou musely být lesnaté japonské hory, a psi se tak museli umět perfektně pohybovat v terénu. Jméno plemeni dala provincie Kai na ostrově Honšú, odkud by měl kai ken pocházet.

Moderní dějiny plemene se začínají psát po roce 1928, kdy vznikla tzv. Asociace pro zachovaní japonských psů (zkratka NIPPO). Právě toto sdružení definovalo šest tradičních plemen, o jejichž rozvoj dodnes pečuje o jejichž status "národní památky" se stará. Vedle kai ken jsou to dobře známí akita-inu a shiba-inu a dále kishu, shikoku-inu a hokkaido-inu. Ke kai ken lze ještě dodat, že teprve až oficiální registrace NIPPO jej definovala a vydělila od přirozeného plemene japonského venkova, označovaného volně jen jako "japonského psa".

Chvíle v zoo

Hlavní organizace chovatelů plemene, která pod patronací NIPPO vznikla, se nazývá Kai Ken Aigokai a existuje už od roku 1931. Vede primární plemennou knihu a právě ona definovala standard plemene. Některé zdroje uvádí, že poprvé se tito psi dostali mimo Japonsko v 50. letech do USA.

Jinde se ovšem tvrdí, že až na intermezzo se zoo v Utahu v 60. letech – která ovšem nezaložila chov – nebylo plemeno chováno mimo svou domovinu až do roku 1990. Ať je to jak chce, stále platí, že jde o psy velmi vzácné – z šesti tradičních NIPPO plemen jsou asi nejméně rozšíření a ve světě se s nimi skoro nepotkáváme.

Je to při tom plemeno velmi zajímavé, navíc s příznivými vlastnostmi i rozměry. Je to středně velký, velmi atletický pes "špicího" typu. Dorůstá maximálně 55 cm při 25 kg nejvyšší hmotnosti. Jako některá další japonská plemena, má i kai ken liščí typ tváře s protáhlým čenichem a velkýma, trojúhelníkovýma ušima. Končetiny má silné, ocas někdy bývá – opět typicky japonsky – nesen zatočený.

Kai ken ve zbarvení chu-tora | zdroj: commons.wikimedia.org (autor kei87c1)

Kai ken je někdy nazýván tora-inu, čili tygří pes. To je dáno jeho typickou kresbou. Jeho středně dlouhá, hrubá srst se totiž vyznačuje žíhanou kresbou, která připomíná tygří pruhy. Podklad je obvykle hnědočerný, pruhy mohou být nazrzlé či béžové (aka-tora), černé (kuro-tora) či míchané (chu-tora).

Ti, kdo kai kena chovají, se shodují, že je to ideální mazlíček a hlídací pes pro venkov. Je inteligentní, hbitý a pozorný. K cizincům je ostražitý a odměřený, nebývá ale agresivní. Ke své rodině je dokonale loajální a velmi přátelský, také dobře vychází s dětmi. Potřebuje ovšem hodně pohybu – jeho minulost loveckých psů drsných japonských hor potvrzují dodnes trvající záliby v plavání, běhání po skalách, a dokonce i po stromech.

Kai ken bychom tak mohli označit za skrytý japonský poklad – doma je ctěný a vážený, přesto však zůstává vzácným. Má při tom takové vlastnosti, že při větším rozšíření by mohlo jít o velmi oblíbené plemeno. Takto si ovšem zachovává jistou výlučnost, tak typickou pro japonské psy.