Na to, že jde o cíleně vyšlechtěné plemeno, je jeho začátek vlastně poněkud nejistý. Japonští psí nadšenci uvádějí, že byl určitě „vytvořen“ už v průběhu 19. století. Neshodnou se ale, zda jde o potomka norbotenského špice či o šlechtěním zmenšenou variantu sibiřského samojeda. Jiné zdroje ovšem pracují s tím, že je potomkem velkého německého špice, který se po úspěchu na přehlídce v Tokyu v roce 1921 v zemi častěji objevoval.

Nejpravděpodobnější se zdá něco mezi tím – někdy od konce 19. století asi v Japonsku probíhalo napůl organizovaně šlechtění křížením různých jiných špicích plemen. Dokumentováno je pak zlepšování a konečné zformování plemene pomocí přílivu importovaných malých bílých špiců různých plemen právě po roce 1921. 

Jisté je, že konečný standard plemene mohl vzniknout až po 2. světové válce, kdy se naplno obnovila činnost hlavní japonské psí asociace. V 50. letech si japonský špic, doma nazývaný „NihonSuppitsu“, získal značnou oblibu. Původně byl asi šlechtěn jako lovec malých škůdců, po druhé světové válce už ale byla poptávka hlavně po mazlíčcích s dobrou povahou. Od poloviny 20. století se také začal objevovat v Evropě. Udává se, že jeden z velkých importů japonského špice do Švédska v roce 1986 se stal základem rozšíření plemene do takřka celé Evropy. V Česku se podle dostupných údajů poprvé objevuje v roce 2000, dnes zde funguje několik chovatelských stanic. 

Ideální společník

Obecně platí, že je to malý pes, světové standardy plemene jsou ale pozoruhodně nesjednocené, většinou se ale pohybují se středem kolem 33 cm výšky v kohoutku. Ideální hmotnost standard neuvádí, obvykle ale činí mezi 7 a 12 kg. Pejsek má skoro čtvercový poměr těla s typickým „liščím“ obličejem špiců. Charakteristický zjev mu dává velmi jemný, dlouhý a načechraný kožich. Ten bývá dvouvrstvý a výhradně sněhobílý. Japonský špic má tedy na pohled mnohem větší objem těla, než odpovídá skutečné hmotnosti, srst mu totiž vytváří bohatou hřívu i krásné krytí celého těla i nahoru zatočené oháňky. 

Jak jsme uvedli, dnes je to oblíbený společník, má totiž pro tuto roli ideální povahu. Je to veselý, hravý a milý pes. Usměvavý výraz jeho tváře tedy neklame. Lehce se učí, ale nesmí se nudit. Při výcviku dovede ovšem být i tvrdohlavý. Především je ale mimořádně společenský tvor, který je své rodině bezmezně oddán – až do té míry, že velmi špatně snáší odloučení.

To je něco, s čím musí potenciální chovatel počítat. Může-li ale pobývat ve velké domácnosti, kdy nikdy nebývá sám, je to spokojený a šťastný mazlíček. Velmi dobře vychází i s dětmi a bývá trpělivý i k těm malým. Jeho předci ale byli šlechtěni k chytání hlodavců a jiných škůdců, toto dědictví v něm někdy probudí sice malého, ale o to neohroženějšího hlídače domu. 

Japonský špic není pes úplně pro začátečníky. Kromě špatného snášení samoty potřebuje dobré vedení při výcviku. Také potřebuje dostatek pohybu, japonští špicové výborně zvládají různé psí sporty. Pokud ale najde člověka, který je mu schopen dostatek času pro výcvik i pohyb věnovat, pak se z něj stává bezvýhradně milující kulička sněhobílé psí lásky.