Předpokládá se, že prapůvod plemene by mohl sahat až do starověké Číny – odtud ostatně druhá polovina jeho jména. V samotném Japonsku jde o poměrně studované téma, neboť reflektuje i prastaré vztahy ve složitém, kulturně provázaném trojúhelníku Čína-Korea-Japonsko. Tradiční výklad tak říká, že předci psa se dostali do Japonska jako dar císařovně od vládců Koreje už v 8. století. Pro tak dávné dějiny ale nejsou, alespoň co se psů týče, věrohodné prameny. Zdá se ale, že kolem roku 1000 už bychom předky těchto psů na ostrovech našli bezpečně.

Mazlíček vyšších vrstev

Zde se vyvíjeli v prostředí šlechtických dvorů a šógunské elity země - japonský čin nikdy nebyl pracovní plemeno. Už v roce 1613 se jako kuriozita objevil v Anglii, následná několik staletí trvající izolace Japonska ale další kontakty s Evropou přerušila i na poli chovu psů. Éra uzavření je ukončena eskadrou amerického komodora Matthew Perryho, který si v roce 1853 vynutil vojenskou převahou otevření japonských přístavů volnému obchodu.

Pro nás je zajímavé, že právě tento námořník si domů do Spojených států několik japan-chinů prokazatelně dovezl. Už od 60. let 19. století se tak tito psi šířili v Evropě a Státech jako mazlíčci vyšších vrstev. Známý je obraz Alexandry Dánské, manželky britského krále Eduarda VII., která se v roce 1893 nechala portrétovat s psíkem, který je k nerozeznání podobný dnešnímu vzhledu plemene. Až do současných dob tak u psů v podstatě nedošlo k dramatické změně nebo k poklesu popularity.

Subtilní psík

Je to drobné plemeno, které dorůstá maximálně 27 cm při průměrné hmotnosti kolem čtyř kilogramů. Mezinárodní standard plemene dokonce váhu nijak nereguluje, žádoucí je ale subtilnější vzhled. Má poměrně elegantní a souměrné tělo, typický vzhled mu ale dává velká hlava s výrazně širokým obličejem a krátkým, širokým čumákem.

Plemeno patří mezi brachycefalické – tedy plochonosé – s čímž se pojí typické problémy s očima či dechem. Pes má výrazně velké oči a mezi zvláštní plemenný rys patří velmi častý výskyt šilhavosti. Zvíře ve skutečnosti nevidí špatně, oči mu ale na sledovaný objekt nemíří souměrně.

Charakteristická je bohatá srst, velmi dlouhá a jemná po celém těle od ocasu až po uši. Hedvábný vzhled je podtržený tím, že srst je jenom jednovrstevnatá, bez podsady. Standard plemene povoluje jenom varianty: černá a bílá, hnědočervená a bílá a trojbarevná černobílá s narudlými stopami. Kresba by se kromě těla měla vždy vyskytovat na hlavě a měla by být pokud možno souměrná. Drtivá většina psů má také v rámci kresby flíček nebo čáru na temeni hlavy, o čemž japonská tradice říká, že je to dotek Buddhy.

Hravý a veselý 

Jak jsme uvedli na začátku, povahou je toto plemeno považováno za jednoho z nejvíce „kočkovitých“ psů. Jsou lehce ostražití, inteligentní a nezávislí. Rádi spí, přičemž k odpočinku vyhledávají vyvýšená místa. Schovávají se na nečekaných místech a dávají najevo své schopnosti chozením po úzkých hranách. Řada z nich si dokonce myje obličej pomocí tlapek! Zkrátka, tak trochu kočičí duše v psím těle.

Abychom ale tohoto čtyřnohého aristokrata neurazili, dodejme, že máme pořád dělat co s psíkem. Mezi jeho další vlastnosti tak patří velká loajalita ke svému majiteli, hravost a velmi přátelské chování. Jsou také poměrně přizpůsobiví novým situacím, mezi což patří i snadné navazování důvěry k dalším lidem. Japan-chinové tak mají výborné výsledky jako terapeutičtí psi.

Staletí šlechtění pro zábavu se také projevují v tom, že pes má sklony k provádění různých kejklů a dobře se učí triky. Pes tak může začít spontánně panáčkovat a chodit po zadních, pro zábavu se točit dokola (Angličané tomu přímo říkají „Chin spin“) či vydávat nečekanou škálu zvuků.

Japan-chinové jsou zkrátka prastaré stálice mezi společenskými psy. Snad od dob japonského středověku nepřestali být mazlíčky v domácnostech. Jejich nadání na tomto poli jen potvrzuje ta skutečnost, že se z šógunských paláců a samurajských hradů rozšířili do běžných domácností celého světa.