Mnohé strachy se rozvinou vší snaze chovatele navzdory. Když se pes bojí, chová se nervózně, snaží se schovat, chvěje se, štěká, někdy může být i destruktivní či agresivní – prožívá zkrátka strach až na fyzické úrovni. Následující přehled nejčastějších psích fobií může pomoci se zorientovat v příčině, když vidíte strach u svého mazlíčka, případně se podle něj lze leckterým situacím vyhnout.

Strach z bouřky

Astrafobie, čili strach z blesků a hromů, souvisí s přirozenou opatrností zvířat při bouřce. Ta nemusí vždy přerůst ve fobii, přesto u psů patří mezi nejčastější. Existují různé stupně tohoto strachu – od pejsků, kteří mají jen sklopené uši a rozšířené zorničky, přes ty, co se zoufale snaží schovat, až po jedince, kteří naprosto ztrácejí kontrolu, což vede až k ničení věcí či neudržení vyměšování. Někdy traumatizující bouřka prožitá v mládí, kdy zvíře nenašlo pocit bezpečí, vede až k celkovému strachu z hluku. Astrafobie pak samozřejmě souvisí se specifickou odnoží: strachem z ohňostrojů.

Strach z ohňostrojů

Strach z ohňostrojů a petard má podobné příčiny a projevy jako strach z bouřek. Jeho intenzita ale často bývá ještě větší, jak ostatně zažívají v období konce roku mnozí chovatelé. Není málo případů, kdy pes v panice uteče z domu a nedaří se jej pak najít. Nečekané silné noční záblesky doprovázené značným hlukem, které se navíc na Nový rok ozývají ze všech stran, jsou zkrátka pro psí psychiku příliš. Existují samozřejmě jedinci, kterým to nevadí a také je ověřeno, že si pes může postupně na ohňostroje zvyknout. Obecně je to ale fobie, se kterou je potřeba počítat a v čase ohňostrojů být svému zvířeti nablízku jako ostrov bezpečí.

Strach z osamění

Opět jde o jednu z fobií, která vychází doslova ze psí duše. Tito mazlíčci jsou tvorové společenští a na své lidi často bývají hluboce fixovaní – tak hluboce, že je to až nezdravé a při osamění se u nich rozvíjí separační úzkost. Ta se velmi často projevuje destruktivním chováním – prázdný byt se stává hromosvodem psího strachu. Další typický projev, o kterém obvykle vědí všichni sousedé, že usedavé štěkání či vytí. Existují různá cvičení a triky na zjemnění této úzkosti, každý jedinec na ně ale reaguje jinak. Jednomu pejskovi stačí nechat puštěné rádio, jiný se ale nikdy nenaučí, že absence pána neznamená, že je pryč napořád. Bohužel existují i závažné případy separační úzkosti, které se jinak než tišícími léky řešit nedají.

Strach z veterinářů

Je to fobie, která vzniká kombinací psí citlivosti na neobvyklé prostředí a pachy a špatné zkušenosti z minula. Ordinace zvěrolékaře se může ve psí mysli změnit v místo tak děsivé, že zvíře reaguje doslova hysterickým záchvatem už tehdy, když pozná budovu zvenčí. Někdy se doporučuje zkusit veterináře navštívit několikrát jen tak – sociálně a přátelsky bez vyšetření, aby se hrany strachu otupily. To ovšem vyžaduje i chápající protistranu.

Strach z jízdy v autě

Stereotypní obrázek psa v autě ukazuje v pozici, kdy kouká z okna a jízdu si velmi užívá. Překvapivě velké procento z nich se ale cestování autem bojí. Vzniká velmi podobně, jako výše zmíněný strach z veterinářů – ostatně, často spolu souvisí. Pes si jízdu autem spojí s nějakou negativní zkušeností, třeba právě návštěvou ordinace, může to ale být i nevolnost při cestování. Často také bývá chyba už v dětství: pokud si například štěně nemělo možnost na auto zvyknout v raném věku, v dospělosti se ho může bát. Známé jsou i smutné případy, kdy se aut bojí pejsci v útulcích – auto je totiž to, co je dovezlo od jejich původní rodiny do osamění. Lékem na tuto fobii může být překrytí strachu pozitivním zážitkem. Jízda autem je spojená s dobrým pamlskem, cílová destinace je pak oblíbené místo k běhání a hrám.

Strach ze schodů

Je to příklad fobie, která některé chovatele hluboce překvapí tím, že vůbec existuje – jejich mazlíček přeci se schody problém nemá – zatímco pro jiné je to každodenní boj. Je to jeden z těch děsů, jehož základ psovi nejpravděpodobněji vytvoříme nechtěně v dětství. Jako štěňata totiž nejsou tito pejsci vůbec vystaveni schodům, třeba pokud jde o dvorového venkovského psa – ten nemusí roky schody vůbec vidět. V dospělosti jsou pak na tomto neobvyklém povrchu dezorientovaní, obávají se pádu a nastupuje skutečná fobie: třas, strach, snaha utéct a nepřibližovat se.

Strach z cizinců

Psy máme spojené i se statečností a hlídáním. Nemálo z nich ale trpí strachem z cizích lidí, v extrémním případě z lidí obecně. Často za touto fobií stojí zlé zkušenosti z minulosti, proto bývá výrazná u některých pejsků z útulků. Problém je v jejím překonání. Řada psů, obvykle z řad hlídačských plemen, má přirozenou obezřetnost vůči cizincům. Je to v pořádku a nemá smysl to potlačovat – psi ji přirozeně překonávají tím, že nového člověka poznávají svým tempem. Pokud se to ale spojí se strachem, pak proces poznávání v podstatě nezačne a neexistuje rozumná cesta, jak psa přesvědčit o tom, že se nemá čeho bát.

Strach z dětí

Je to v podstatě odnož strachu z lidí, mechanismus vzniku je úplně stejný. Mnoho psů miluje děti bezmezně, někteří mají raději klid, ale teprve až špatná zkušenost – často založená ve štěněcím věku – vede k fobii. Je potřeba se mít před tímto strachem na pozoru. Může se rozvinout i ve zdánlivě harmonické rodině, kde mladé štěně prostě psychicky nezvládlo neobratné hmatání dětských ruček. Když se pak s nimi setká v dospělosti, nastupuje úleková reakce, která ovšem vzhledem k rozměrům psa může tragické následky, pokud zahrnuje snahu dítě odehnat zuby.

Strach ze specifického předmětu

Trochu kostrbatě popsaná fobie zahrnuje širokou škálu strachů, které jsou opět napříč psí populací široce rozšířené. Způsob vzniku už známe, je to opět kombinace špatné asociace z minulosti a případně odpor k nějakému zvukovému projevu předmětu. Typický příklad už asi napadl každého: strach z vysavačů. Hlučná věc, která děsila malé štěně, se tak vryla do paměti, že vyvolává děs i u velkých hafanů. Pokud je strach opravdu specifický a spojený s něčím potkávaným jen vzácně, nemusí moc komplikovat život. Jestliže ale vaše domácí vysávání pravidelně mění mazlíčka v uzlíček nervů a hrůzy, pak je potřeba zkusit s trpělivostí absolvovat pomalé zvykání na předmět. Nechat psa si ho prohlédnout, zkusit ho spojit s něčím pozitivním (třeba hrou) a podobně.