První krok ke správné socializaci je už v tom, že se neuspěchá „odstavení“ mláděte od rodičů. Ptáci sice nekojí jako savci, jejich závislost na rodičovské péči je ale stejná. Naplňují se jim přitom potřeby nejen biologické, ale i emoční. Některé druhy tak odchovávají své mladé dlouhé týdny, někdy i měsíce. Někteří chovatelé umí mládě odchovat v ruce, to je ale náročný proces, který vyžaduje trpělivost a zkušenosti. Proto obecně platí, že i když se nového mláděte nemůžeme dočkat, potřebuje svůj čas u rodičů, aby mělo dobrý psychický základ pro další rozvoj.
Zdravý vztah mezi člověkem a jeho papouškem by měl být postaven na vzájemné důvěře. Mládě má obvykle tuto vlastnost přirozeně v sobě, je ale dobré ji podporovat společnými hrami. Ty se často spojují s výcvikem - jde například o pobízení a později učení se povelu ke stoupání na prst či bidýlko, případně různé schovávací hry a podobně.
V podstatě jde o to podporovat ptačí krotkost a všechno vést všechnu interakci v lehkém, veselém duchu. Papoušci pak reagují na učené povely s radostí, neboť jim asociují hry a společné chvíle. Podobně hra na schovávanou, kdy se zvíře schovává za ručník, případně ho necháváte hledat přikrytou oblíbenou hračku může pomoci v pozdějším životě. V případě nutného veterinárního vyšetření má totiž papoušek pozitivní asociaci k ručníku, který můžete použít k jeho zklidnění či podržení.
Hlavně žádný stres
Hry a výcvik provádějte vždy v bezpečném, klidném prostředí. Také je dobré dbát na to, abychom se rukou k papouškovi vždy přibližovali zespodu či na úrovni břicha. Hmátnutí shora či zepředu proti očím může vést k úleku. Pečlivé vyhýbání se možným zdrojům stresu a prohlubování vzájemné interakce je velkou investicí do budoucna.
Mnoho papoušků při dospívání začne vykazovat změny chování a často až agresivní projevy. Je to hormonální záležitost, pro kterou bychom se na mazlíčka neměli hněvat. Je ale možné, že tato „papouščí puberta“ bude mnohem mírnější díky duchu kamarádství a spolupráce, který se předtím dařilo rozvíjet.
Spokojený opeřený mazlíček potřebuje cítit nejen pozitivní citové vazby ke svým lidem, ale i jistou míru zdravé sebejistoty a nezávislosti. Kupříkladu se doporučuje dbát na dodržování denního harmonogramu, který zvířeti pomůže chápat plynutí času. Vlastnictví mazlíčka je závazek a člověk by měl být připravený se také trochu omezit na své straně: například tím, že bude dodržovat noční klid a tmu alespoň v místnosti se zvířetem.
Denní režim může papouškovi pomoci překonávat chvíle samoty, kdy člověk musí odejít. Mnoho z nich je totiž schopno pochopit, že se jejich lidský kamarád pravidelně vrací. I když je pravda, že mnoho sociálních druhů je lepší chovat ve skupinkách, pokud je to možné.
Trénujte mozek
Jedna věc je denní režim, zároveň je ale dobré se úplné rutině bránit. U dlouhověkých, inteligentních papoušků se například doporučuje čas od času něco měnit v interiéru. Zvíře musí být připravené na změny prostředí, protože přílišná statičnost prostředí může vést k negativním teritoriálním projevům. Také je dobré si uvědomit, že v divoké přírodě výkonný mozek papoušků neustále stimuluje potřeba rozhodovat se a posuzovat situace.
U velkých papoušků bychom proto měli promýšlet vytvoření stimulujícího prostředí. Tedy takového, které dává ptákovi různé možnosti k posouzení – i kdyby šlo jen o rozhodování, zda dnes bude odpočívat na tomto bidýlku či na tomhle nebo zda bude vhodnější se nakrmit u jedné či jiné, rafinovaně umístěné misky.
Nereagujte
Negativní projevy papouška je dobré řešit s klidem, či pokud je to možné, neřešit je vůbec. Typické je to pro klování. Může být bolestivé a nebezpečné a instinktivně nás nutí k výkřiku a protivýpadu. Zkušení chovatelé ale ví, že nejlepší způsob, jak papouška nechtěnému chování odnaučit, je nereagovat na něj. Reakce je totiž pobídka k opakování, ignorování naopak vede k zapomenutí.
Pokud z vás tedy papoušek netrhá krev a maso, pokuste se na klování prostě nereagovat. Jde-li o silnější údery či jiné projevy agresivity, pak je potřeba v tom zvířeti zabránit, odejít či ho jemně odstrčit. Jindy je možné zkoušet přesouvat pozornost jiným směrem pomocí hračky, případně hledat příčinu agresivity. Vše by se ale mělo obejít bez křiku a hněvu. To platí stonásobně, pokud se právě nacházíme v agresivní fázi papouščí puberty.
Souhrnně se dá říci, že u mladého papouška platí několik pravidel socializace a vzájemného sbližování se: Ke zvířeti je potřeba přistupovat jako k parťákovi a kamarádovi. Ve vzájemném vztahu není místo pro hněv a použití síly – člověk má nakonec vždy navrch a výsledek za to nestojí.
Také je potřeba vždy pamatovat na to, že papoušci jsou velmi inteligentní, citlivá, a hlavně sociální stvoření. Ze všeho nejvíc tak potřebují společný čas. Největší zabiják vzájemného přátelství je samota. Pokud si tedy chceme pořídit papouška jako skutečného mazlíčka – a nejde nám jen o okrasný chov dvou andulek – je nutné si dopředu uvědomit, že je to dlouholetý, citový i časový závazek. Jak vám ale potvrdí každý milovník exotického ptactva: výsledek stojí za to.
Vstoupit do diskuze (0)