Ve své podstatě je to chování přirozené. Pramení z evolucí získané potřeby bránit si „zdroje“. Majetnická agresivita ale může být nasměrovaná nejen k udržení zdánlivě ohroženého jídla či pelíšku, ale i k něčemu, co sami jako hodnotné nevnímáme. Ve psím vidění světa ale za důležitý zdroj, tedy něco, co je potřeba si udržet, může být považována i oblíbená hračka nebo ponožka vyhrabaná z koše na prádlo.
Pokud pes pociťuje potřebu bránit svůj majetek, dává to najevo řečí těla dost výrazně: vrčí, chňape čelistmi, štěká, v extrémním případě může i kousnout. Někteří jedinci nemusí pociťovat takovou agresivitu jen ke konkrétní věci, ale mají k ní obecně větší sklony. V podstatě bychom nad tím mohli mávnout rukou s tím, že tenhle konkrétní pes je holt povahou žárlivec. V běžném rodinném životě je ale agresivita něco, co si do společného vztahu pouštět nechceme. Obzvlášť, pokud může přerůst v potenciálně nebezpečný útok.
Ačkoliv je toto chování do určité míry vlastní každému psovi, může se silněji rozvinout u jedinců pod vlivem některých faktorů. Je kupříkladu popsáno, že se majetnické agresivitě štěňata učí od matky a sourozenců. Už štěně staré několik týdnů může vrčením bránit svou misku. Silnější návyk se tak v tomto směru může přenášet napříč generacemi. Také se stává, že pes majetnickou agresivitu nijak neprojevuje, dokud se mu v domácnosti neobjeví potenciální konkurence v podobě nového mazlíčka. Silné, skoro až chorobné projevy tohoto chování pak bývají časté u psů z útulků.
Jak určit majetnickou agresi
Než určíme „diagnózu“ (znovu zopakujme, nejde o poruchu chování v pravém slova smyslu), měli bychom si být jistí, že psí agresivita skutečně pramení z majetnického chování. To nejlépe ověříme tím, že pes reaguje takřka výhradně na sahání na svou misku, hračku či jiný předmět, případně že se nad těmito věcmi dostává často do konfliktu s jinými psy v domácnosti. Mít v tomto směru jistotu je důležité, neboť agrese může být symptomem i jiných obtíží, ať už psychických či velmi často bolestí spojených s nemocemi. Takové problémy bychom ale řešili jinak než snahou o korekci agresivity majetnické.
Co tedy může člověk dělat, pokud chce toto chování alespoň do určité míry tlumit? V první řadě velmi zdůrazněme, že nejhorší chybou by bylo psa násilím nutit se bráněného předmětu vzdát. Zvíře by se z takového zásahu nenaučilo nic, a ještě riskujeme konflikt, zranění a stres. Přístup by měl být pozitivní – v podstatě chceme psa naučit, že když se vzdá úzkostlivě držené věci (a tedy zdroje agresivních reakcí), je to pro něj dobré.
Jednou z možností je nabídnout „náhradní“ odměnu. Psovi nabídneme něco, co pro něj může mít v jeho mysli ještě větší hodnotu, ať už je to oblíbený pamlsek či například nová hračka. Majetnickou agresivitu ale nechceme přesměrovat na nový předmět. Pokud pes původní bráněnou věc nechá vzít, dostane zmiňovanou odměnu. Předmět mu ale vrátíme a cvičení po čase znovu a znovu opakujeme. Zvíře se tak může naučit, že jeho majetek se mu vrací, a tak není potřeba jej úzkostlivě bránit.
Podmiňovací výcvik
Někteří chovatelé pracují s vícestupňovým „podmiňovacím“ výcvikem. Ten má také nasměrovat psa pryč od zdroje agresivity a nejlépe to funguje, pokud má tendence takto bránit misku s jídlem. V podstatě mazlíčka postupně seznamujeme s lepšími alternativami kupříkladu tak, že do místnosti rozmístíme více misek. Do jedné dáme běžné jídlo, ke kterému nás při projevu majetnické agresivity nenechává pes přiblížit. Do druhé dáme ve chvíli, kdy jí něco „cennějšího“, například lepší pokrm, pamlsky či něco podobného.
Druhá miska (případně další a další, můžeme použít metodu stupňování) by měla být dostatečně daleko od první, aby pes nereagoval od začátku agresivně. Když si přijde pro žádanější stravu, nesmí projevit agresivitu, jinak jde miska pryč. Takto jde s trpělivostí a jednotlivými kroky pomalu vštípit, že pro agresivitu není důvod.
Když to nejde po dobrém
Někdy se musí přistoupit k trochu méně pozitivnímu řešení a zdroj agresivity prostě schovat. Samozřejmě tehdy, když ho pes pustí například ve spánku ze zřetele. Do určité míry zde platí, že sejde z očí, sejde z mysli. Pokud se mazlíček neprojevuje vyloženě úzkostně, je možné žádaný předmět nechat někde na očích, ale mimo dosah a využívat jej při výše zmíněných cvičeních. Nechceme psa za každou cenu připravit o oblíbenou hračku či jídlo, potřebujeme mu ale vštípit, že se k ní dostane jen bez agrese.
Existují situace, kdy sebelepší domácí snaha nepomůže. Pak je ale dost pravděpodobné, že jde o nějaký hlubší problém, kupříkladu související s psychikou. Upnutí na konkrétní předmět může projevem úzkostné poruchy či obsesivní kompulzivity. Máme-li dojem, že reakce našeho psa už překračují běžnou normu, je dobré obrátit se s prosbou o radu na veterináře či nějakého odborníka na psí chování. Někdy může být potřeba speciální výcvik, který jde více na dřeň příčin, aby se náš mazlíček uklidnil.
Základní pravidlo je ale podobné, jako u řady jiných výcviků a výchovných problémů: nic se nesmí dělat z pozice síly a trestání. Jak jsme několikrát podtrhli, v mysli vašeho mazlíčka nedělá pes nic špatného. Brání si svoje a svým způsobem má na to nárok. S trpělivostí a pochopením se ale může naučit, že taková obrana není v domácím prostředí a mezi přátelskými lidmi potřeba.
Vstoupit do diskuze (0)