Plemeno německého loveckého teriéra bylo cíleně vyšlechtěno po první světové válce, přičemž jeho vznik je poměrně zajímavě zamotán do dobových dějin. Německá myslivost se tehdy nesla na vlně očisty přírody od nepůvodních druhů a také se v duchu nacionalismu skloňoval návrat „mytologických“ zvířat starých Germánů.

Pracovník berlínské zoo Lutz Heck se chopil úkolu „zpětně“ vyšlechtit vyhynulého pratura a tarpana (evropského divokého koně). Právě tento Lutz Heck se ovšem jako vášnivý lovec zajímal i o psy, přičemž se jeho lehce obskurní nacionální tendence a zájem o možnosti šlechtění druhů zvířat spojily dohromady. 

Evropou se tehdy jako úspěšná a populární psí plemena šířili teriéři, kteří měli tak trochu punc „britského“ psa. Lutz Heck se proto vedle zmíněných praturů začal zaobírat otázkou vytvoření nového německého psa, který by odpovídal dobové poptávce po teriérech. K jeho snaze se připojili další chovatelé a započalo se selektivním křížením. Základem se jim stal tzv. černohnědý teriér, předek většiny ostrovních teriérů, přidali se ale i foxteriéři, lakeland teriéři, velšteriéři či manchester teriéři.

Pánové přitom celou věc pojali megalomansky, podle dochovaných deníků měli v jednu chvíli v psincích na 700 jedinců, s jejichž geny chtěli pracovat. Postupovali přitom podle dopředu přesně rozvrhnutého standardu, který chtěli naplnit. Po několika letech slavili úspěch a v roce 1926 představili světu nové lovecké plemeno: německého loveckého teriéra.  

Původně se při šlechtění zaměřovali jen na hrubosrstou variantu a hladkosrstou dále nešířili, dnes ale existují oba typy psa. Zajímavostí je, že se pes oproti jiným teriérům nikdy masově neprosadil ve Spojených státech. Zároveň ale šlo od začátku o výborného loveckého psa a uvádí se, že dnes je jagdteriér spolu s českým teriérem jedinými nebritskými teriéry stále užívanými při lovení. 

Skvělí lovečtí psi

Je to středně menší pes dorůstající výšky cca 40 cm při hmotnosti do 10 kg. Má silné nohy i výrazné svalstvo, celkově působí vitálním a atletickým dojmem. Celkové vzezření odkazuje na teriéry proporcemi těla i hlavy, stejně jako polozlomenýma ušima. Většina jagdteriérů má krátkou, tvrdou a přiléhavou srst, rozlišuje se hladkosrstá a hrubosrstá varianta. Typické zbarvení je v černé a hnědé, často přecházející až do rezava. Objevují se i čokoládově či šedavě hnědé varianty s bílými znaky – striktní výklad standardu ale ukládá černohnědou variantu jako správnější a žádanou. 

Jagdteriéři byli šlechtěni jako skvělí lovečtí psi, kteří se kromě menší zvěře mohou použít i při norování či při nahánění větších druhů, například divočáků. Proto se i v jejich povaze zrcadlí vlastnosti tak typické pro ostatní teriéry: jsou to odvážní, inteligentní a rozumní psi, jejichž sklon k nezávislosti ale poněkud dominantnější povaze.

Typický je pro ně velká temperamentnosti, někteří chovatelé uvádí, že jejich německý lovecký teriér jako by měl nevyčerpatelnou zásobu energie. V tom právě spočívá jeho největší nárok: je to pes, který prostě potřebuje pohyb a fyzickou aktivitu v míře větší než malé. Je proto vhodný spíše pro aktivní lidi, bytový povaleč z něj nikdy nebude. Další jeho slabinou jsou lovecké pudy, je to typický pes, který bude pronásledovat rychle prchající zvířata, předměty i cyklisty. 

Má ale i rodinou stránku povahy – svým lidem je velmi věrný a umí dát svůj cit otevřeně najevo, i když je to jinak pes držící si svůj odstup. Má vcelku rád děti, i když hlavně u menších je vhodnější dozor, kdyby pes neměl pro jejich hry trpělivost. Je to také výborný hlídač, který na jednu stranu skvěle stráží, zároveň ale nepropadá zbytečné agresivitě. Německý lovecký teriér není pes jen pro lovce, nimrody a myslivce – dokáže se prosadit i jako společník u lidí, kteří mají dostatek energie a prostoru se tomuto psímu lovci věnovat.