Na přelomu 18. a 19. století byli v Anglii velmi rozšíření foxteriéři jako psi užívaní jak pro lov lišek, tak pro hubení menších škůdců. Samotné slovo foxteriér ale označovalo spíše skupinu psů či jejich zaměření, nikoliv nutně sjednocené plemeno. V té samé době také docházelo k tomu, že více a více teriérů bylo chováno jako společníci, čímž se trochu ztrácelo jejich lovecké zaměření.

V roce 1819 se ovšem do věci chovu loveckých teriérů vložil pastor Jack Russell, tehdy čerstvě končící teologická studia. Třebaže byl anglikánským farářem, proslul později především jako mimořádný odborník na psy a vášnivý lovec, do dějin proto vstoupila i jeho přezdívka "lovící kněz". Jack Russell si dal za cíl věnovat se šlechtění "ideálního" (podle jeho představ) loveckého foxteriéra, který by se nemíchal s jinými plemeny nevhodnými k honům. Svému šlechtitelskému programu se věnoval několik desetiletí, na první výstavě se jeho "foxteriéři" objevili v roce 1862.

V roce 1875 sice vznikl chovatelský klub, který pracoval i se standardem plemene, ten byl ale chápán spíše jako doporučující. Jack Russell si příliš nepřál sledovat kariéru "čistokrevného" plemene soutěží, veletrhů a přísných standardů – záleželo mu hlavně na tom, aby jeho psi zůstali kvalitními lovci. Když v roce 1883 zemřel, jeho chov pokračoval v několika liniích. Tak se oddělila dnešní plemena Jack Russell teriér a Parson Russell teriér. Vedle toho se jeho psi stali také částečně předky moderního foxteriéra a několika dalších teriérů.

Jack Russel a Parson Russell

Po druhé světové válce prudce poklesl zájem o lovecké psy a nevěnovalo se jim tolik odborné pozornosti. Navíc docházelo k různým křížením a původní chovatelské kluby jen těžko navazovaly na předválečnou činnost. Tak došlo k tomu, že až v roce 1975 vznikl ve Velké Británii moderní chovatelský klub nesoucí již název "Jack Russell Terrier". O rok později se stejným jménem vznikl klub v USA.

Tady nastává trochu zmatek – Russellovi teriéři chovaní ve Spojených státech mají u místních klubů jméno "Jack Russell teriér". Evropští Jack Russellové jsou ale o něco menší a jde tedy o jiné plemeno. Mezinárodní registraci pod tímto jménem pak dostali právě psi evropští.

Přes zmatky 90. let a vzájemné vymezování se nakonec došlo k tomu, že se až na konci 20. století definitivně a jednoznačně vydělila dvě mezinárodně uznaná plemena: Jack Russell teriér, jak ho známe a jak o něm budeme mluvit, a o trochu větší Parson Russell teriér založený na psech amerických. Ten ovšem v USA stále někdy nese jméno Jack Russell teriér, což může zájemce o psy pěkně zmást.

Jack Russell teriér ve variantě s tzv. lámanou srstí | zdroj: commons.wikimedia.org (autor Tupelo0901)

Jack Russell teriér je poměrně malý, měří maximálně 30 cm při váze 6 kg. Zároveň je dobře osvalený a působí velmi atletickým dojmem. Má pevnou, souměrnou stavbu těla, menší trojúhelníkovou hlavu a svěšené uši. Plemeno se rozděluje na tři typy podle charakteru srsti, které se na pohled dosti liší: jde o srst hladkou, lámanou a hrubou. Všechny tři varianty by ale měly nést stejnou kresbu – Jack Russell teriéři jsou většinově bílí, s hnědými či černými znaky. Zajímavé je, že podle dobových fotografií a kreseb, pes po 200 let skoro nezměnil vzhled.

Velká popularita Jack Russell teriéra plyne nejen z jeho menšího vzrůstu, ale hlavně z jeho povahy. Sám zakladatel Jack Russell se cíleně snažil u svých teriérů odbourávat agresivitu. Tak, aby pes nebyl bázlivý, zároveň ovšem aby na kořist neútočil. Úkolem teriéra bylo vystrnadit lišku z nory, ne se s ní pouštět do riskantních podzemních soubojů.

Hrubosrstá varianta Jack Russell teriéra | zdroj: commons.wikimedia.org (autor Sellys)

Dobře vychovaný a vycvičený Jack Russell teriér tyto své rodové vlastnosti dává dobře najevo: K lidem je velmi milý a přátelský, dobře poslouchá pokyny a zbožňuje děti. Není agresivní, zároveň to není strašpytel. Díky své lovecké krvi má i dostatek elánu pro aktivní životní styl. V neposlední řadě se pak vyznačuje vysokou inteligencí a samostatností. Ano, může mu dělat problém zvyknout si na jiná domácí zvířata a pochopit, že třeba morče není kořist.

Jinak je to ale ideální mazlíček a společník pro lidi, kteří mu jsou schopni dát dostatek pohybu a podnětů. Zároveň se ovšem vzhledem k velikosti dá chovat v bytě a pro rodinu je to skvělý kamarád. Pro moderní životní styl, spojující městské prostředí s fyzickou aktivitou, je tak jako stvořený. Čas velkých honů na lišky už sice pominul (anebo – díkybohu – pomíjí), tenhle dávný liščí lovec si ale novou roli našel velmi dobře.