Některé zdroje uvádějí, že zmínky o tomto typu psa lze najít dokonce až v antice, to ale není příliš věrohodné. Že pes musel mít nějaké středověké kořeny v regionu je jisté, jasnější zmínky ale nacházíme až během renesance. Tehdy se objevují zkazky o existenci drsnosrstých loveckých psů na Apeninském poloostrově.

Pozoruhodná je freska z roku 1470, na které pod židlí vévody Ludovica III. Gonzaga leží pes, který typově spinonemu odpovídá. Do roku 1683 se pak datuje zmínka v jednom spise, která informuje čtenáře o tom, že nejlepší grifoni (v tomto případě nejde o plemeno, ale o skupinu loveckých psů) pochází z Itálie a Piemontu.

Detail z fresky na stěně Camera degli Sposi v hraběcím paláci v Mantově z 15. století. Zpodobněný pes by měl být spinone | zdroj: public domain

Skutečně se předpokládá, že tato "grifonová" plemena patří mezi předky spinonů – hovoří se o francouzských griffonech, italských hrubosrstých stavěčích, pointerech a podobně. Když necháme stranou starší dějiny, zjistíme, že moderní chov plemene lze vystopovat v 19. století právě do severoitalského Piemontu. I tehdy si spinone držel pověst skvělého loveckého psa.

Během druhé světové války se pak plemeno vyznamenalo při pomoci partyzánům v horách. Po válce sice řady psů velmi poklesly, vznikla ale společnost Famiglia dello Spignone, která se postarala o zachování plemene. Díky ní v roce 1955 došlo k mezinárodnímu uznání.

Spinone je dnes mimo Itálii skoro neznámý, i když vzácně se s ním setkáme i v Česku. Na domácí půdě ale patří mezi nejoblíbenější z loveckých plemen a jejich řady utěšeně rostou.

Jde o většího psa, o výšce 70 cm a váze kolem 35 kg. Délku těla má přibližně stejnou jako výšku a celkově působí poměrně robustně se silnými kostmi i muskulaturou. Vzhledem trochu připomíná německé pointery, má ovšem specifický tvar hlavy daný protaženou mozkovnou. Typický je pro něj inteligentní výraz, Italové někdy říkají, že má "lidské oči".

Má krátký, drsný kožich, který dobře izoluje tělo. Barevně je světlý – buď čistě bílý či krémový, s hnědými či oranžovými znaky, případně tmavším žíháním. Udává se, že mezi drsnosrstými psy je jeho bílohnědá srst unikátem, protože jiná drsnosrstá plemena jsou tmavá. Zajímavostí je, že v 19. století asi existovala i dlouhosrstá varianta, ta ale vymizela a nikdo ji už neobnovoval.

Jsou to učenliví, milující a oddaní psi, kteří se vyznačují značnou inteligencí. Mají laskavou povahu, která se hodí i k dětem, nebývají agresivní.

Je to aktivní a vytrvalé plemeno, prý ale nemá tolik mrštnosti jako jiní ohaři. Dodnes se často užívá coby plemeno lovecké a Italové si jej na tomto poli nemohou vynachválit. Je navíc stále populárnější i jako společník, který v sobě skloubí ideálně důstojný vzhled a hravou povahu.