Chrtík se vyvíjel v rámci širšího proudu evropských chrtů, jejichž původ jde možná vystopovat až do starého Egypta. U těchto úvah se ale vychází hlavně z několika vyobrazení, a tak se k nim dá jen těžko říct něco určitějšího. Pokud se ovšem posuneme v historii dále, lze říci, že předci dnešních chrtů byli oblíbení ve středověku. Jelikož jde o psy lovecké – jejichž specifikem je, že loví pomocí rychlosti a zraku a nikoliv čichu – a lov byl výsadou šlechty, byli také tito psi s urozeným prostředím po staletí spojení.

Od pozdního středověku se pak objevuje móda drobnějších psů společenských, do které spadla i „miniaturní odnož“ pestrého stromu chrtích plemen. Už v 15. století tak můžeme najít vyobrazení, na kterých bychom identifikovali psy italským chrtíkům nápadně podobné. Tato móda pak trvala několik staletí a chrtíky spolu s jejich majiteli často portrétovali slavní umělci.

Uvádí se, že pravděpodobné předky dnešních chrtíků chovala celá řada známých osobností evropských dějin – členové italských rodin Medici a Visconti, francouzští králové, pruský král Fridrich II. Veliký, ruská carevna Kateřina Veliká i britská královna Viktorie.

Italský chrtík z Británie

Právě s britským prostředím jsou spojeny moderní dějiny italských chrtíků. Jméno „italský“ by totiž mohlo naznačovat, že pes se chová především v této zemi. Ve skutečnosti ale došlo k tomu, že se pes v polovině 19. století dostává z Itálie do Británie, a to v době, kdy byl v řadě evropských zemí jeho chov na ústupu.

Britští chovatelé ale popularitu plemene vzkřísili a byli to právě oni, kdo název „italský chrt“ (Italian greyhound) prosadil. Ve Velké Británii také v roce 1900 vznikla první chovatelská asociace. Zároveň ve 20. století zle zasáhly počty evropských chrtíků obě světové války. Po roce 1945 se tedy chovy pro změnu obnovovaly pomocí vkladu ze Spojených států. Navzdory mezinárodnímu rozšíření se ale uznává, že zemí původu plemene je skutečně Itálie, kde je pes ceněn jako jedno z národních plemen.

Malý, ale šlachovitý

Italský chrtík je nejmenším z chrtích plemen, dorůstá maximálně 38 cm při hmotnosti, která nepřesahuje 5 kg. Zároveň pro ně platí to, co i pro ostatní chrty: zdánlivě křehké a jemné tělo skrývá spoustu šlachovité síly a energie. Někdy se sice uvádí, že šlechtické chovy měly na zdraví psa dlouhodobě spíše negativní vliv – móda chrtíků co nejmenších a nejlehčích křivila přirozený vývoj. Na druhou stranu má ale pes pořád mezi předky lovce zajíců, takže dokáže překvapit rychlostí a temperamentem.

Vzhledem se obecně velmi podobá větším chrtům, má podlouhlou hlavu se špičatou tlamou, protáhlé tělo s velmi lehkou kostrou a krátkou srst. Uši má polovzpřímené, ocas se výrazně zužuje a je zakřivený v druhé polovině. Barva srsti bývá obvykle v různých odstínech šedé, žluté či černé, povolují se i bílé znaky.

Jak už jsme naznačili, italský chrtík je oblíbeným společníkem pro svou povahu. Jsou to veselí, hraví a inteligentní tvorové. Mají ale pověst „psa jednoho pána“, což značí, že si většinou vyberou svého člověka v rodině, kterého jediného doopravdy poslouchají. Mají rádi společnost rodiny včetně dětí, ke svému pánu ale cítí skoro až závislost. Samozřejmě existuje mnoho výjimek, u řady chrtíků je ale tato povaha velmi znatelná.

Platí, že je to pes pro aktivní lidi, protože chrtí krev nutí tohoto psa k energickému životnímu stylu. Ten se pozitivně projevuje při hrách a při běhání, které milují – a zároveň možná trochu negativně v instinktech, které nedokážou potlačit a které je nutí pronásledovat rychle se pohybující předměty, od koček až po cyklisty či auta.

Italský chrtík je takříkajíc ze dvou psích světů: Je to nejmenší z chrtů, jejichž energii a loveckou dynamiku podědil. Zároveň je to ale po staletí pes společenský, který sice přerůstá různé bišonky a jorkšíry, přesto má své pevné místo i na lidském klíně, jako jeho menší konkurence společenských psíků. Tedy malý na chrta a velký na mazlíčka do náruče – a přeci zvládá výborně obě role. Snad i proto má řadu oddaných chovatelů.